Kurs Diskussion:Die Nisaner – Dresdens Ureinwohner/Orthodoxie/Orthodoxe Kirche der Tschechischen Länder und der Slowakei

Allgemein

Orthodoxe Kirche der Tschechischen Länder und der Slowakei

• tschechisch: Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku
• slowakisch: Pravoslávna cirkev v českých krajinách a na Slovensku
• auch Tschechisch-Slowakisch-Orthodoxe Kirche

75.000 Gläubige (23.000 in Tschechien), 51.000 in der Slowakei)

Kirchenoberhaupt: Metropolit Seine Seligkeit + Rastislav, Erzbischof von Prešov, Metropolit der Tschechischen Länder und der Slowakei (gesetzlicher Vertreter der orthodoxen Kirche in der Slowakei und Vorsitzender des Metropolrats)

• Hlava církve: Jeho Blaženost +Rastislav, arcibiskup prešovský, metropolita českých zemí a Slovenska (statutární zástupce Pravoslavné církve na Slovensku a předseda Metropolitní rady) https://www.pp-eparchie.cz/schematismus-pravoslavne-cirkve-v-ceskych-zemich-a-na-slovensku/

vier Bischöfe (Heiligen Synod)

170 Priester in 242 Gemeinden

acht Klöster

eine Oberschule

orthodoxe theologische Fakultät von Prešov und Studienzentrum in Olomouc

--Methodios (Diskussion) 08:47, 13. Okt. 2020 (CEST)

POSVÁTNÝ SYNOD

Heilige Synode

https://www.pp-eparchie.cz/schematismus-pravoslavne-cirkve-v-ceskych-zemich-a-na-slovensku/

1: Seine Seligkeit Rastislav Erzbischof von Prešov, Metropolit der Tschechischen Länder und der Slowakei Bayerova 8, 080 01 Prešov, Slowakei, Tel.: +421 517 724 736, E-Mail: arcibiskup@ppepoer.sk, Website: www.orthodox.sk

• Jeho Blaženost Rastislav arcibiskup prešovský, metropolita českých zemí a Slovenska Bayerova 8, 080 01 Prešov, Slovensko, tel.: +421 517 724 736, e-mail: arcibiskup@ppepoer.sk, webové stránky: www.orthodox.sk

2: Hochwürden (Seine Hochaufklärung) Michal Erzbischof von Prag und den tschechischen Ländern Šárecká 36, 160 00 Prag 6, Tel.: +420 245 009 507, E-Mail: arcibiskup.michal@pp-eparchie.cz, arcibiskup.michal@pp-eparchie.cz, web Seiten: pp-eparchie.cz

• Jeho Vysokopřeosvícenost Michal, arcibiskup pražský a českých zemí, Šárecká 36, 160 00 Praha 6, tel.: +420 245 009 507, e-mail: arcibiskup.michal@pp-eparchie.cz, arcibiskup.michal@pp-eparchie.cz, webové stránky: pp-eparchie.cz

3: Hochwürden (Sein hochaufklärender) Simeon- Erzbischof der Eparchie Olomouc-Brno Masaryk Str. 17, 779 00 Olomouc, Tel.: +420 585 222 475, E-Mail: arcibiskup.simeon@seznam.cz, Website: www.ob-eparchie.cz

• Jeho Vysokopřeosvícenost Simeon arcibiskup olomoucko-brněnský Masarykova tř. 17, 779 00 Olomouc, tel.: +420 585 222 475, e-mail: arcibiskup.simeon@seznam.cz, webové stránky: www.ob-eparchie.cz

4: Hochwürden (Seine Hochaufklärung) Jiří Erzbischof Michalovsko-košický Duklianska 16, 071 01 Michalovce, Slowakei, Tel.: +421 566 424 156, E-Mail: arcibiskup_juraj@orthodox.sk, Website: www.mkpe.sk

• Jeho Vysokopřeosvícenost Jiří arcibiskup michalovsko-košický Duklianska 16, 071 01 Michalovce, Slovensko, tel.: +421 566 424 156, e-mail: arcibiskup_juraj@orthodox.sk, webové stránky: www.mkpe.sk

5: Ehrwürden (Sein übererleuchteter) Jesaja- Bischof von Šumperk, Vikar-Bischof der Olomouc-Brno-Eparchie, Masaryk Str. 17, 779 00 Olomouc, Tel.: +420 608 415 567, E-Mail: biskup.izaias@seznam.cz, Website: www.ob-eparchie.cz

• Jeho Přeosvícenost Izaiáš biskup šumperský, vikární biskup olomoucko-brněnské eparchie Masarykova tř. 17, 779 00 Olomouc, tel.: +420 608 415 567, e-mail: biskup.izaias@seznam.cz, webové stránky: www.ob-eparchie.cz

--Methodios (Diskussion) 08:43, 13. Okt. 2020 (CEST)

Eparchien

in Tschechien

• Eparchie Prag
• Eparchie Olomouc-Brno

in der Slowakei

• Eparchie Prešov
• Eparchie Michalovce-Košice

Die Aktivitäten der Kirche gelten einheitlich für das gesamte Gebiet der Tschechischen Republik und der Slowakischen Republik. Administrativ ist sie in zwei gleichwertige territoriale Teile unterteilt, deren Exekutivorgane die zuständigen Metropolitan-Räte sind.

• Působení církve se vztahuje jednotně na celé území České republiky a Slovenské republiky. Administrativně se člení na dvě rovnocenné územní části, kterých výkonnými orgány jsou příslušné metropolitní rady. https://www.pp-eparchie.cz/schematismus-pravoslavne-cirkve-v-ceskych-zemich-a-na-slovensku/

--Methodios (Diskussion) 09:11, 13. Okt. 2020 (CEST)

Archidiakonate

https://www.pp-eparchie.cz/schematismus-pravoslavne-cirkve-v-ceskych-zemich-a-na-slovensku/

ÚSTÍ REGIONAL PROTOPRESBYTERATE (ARCHIDECANATE) Kreis-Protopresbyter (Archidekan): Mitr. prot. Mgr. Miroslav Vachata Komenského-Straße 587, 417 42 Krupka Tel.: +420 775 207 227, E-Mail: vachatam@seznam.cz

• ÚSTECKÝ OKRUŽNÍ PROTOPRESBYTERÁT (ARCIDĚKANÁT) Okružní protopresbyter (arciděkan): mitr. prot. Mgr. Miroslav Vachata - ul. Komenského 587, 417 42 Krupka - tel.: +420 775 207 227, e-mail: vachatam@seznam.cz

Wenzelskirche in Graupen - Krupka - orthodoxe Kirche der böhmischen Länder und der Slowakei.

Pravoslavný kostel svatého Václava v Krupce.

Krupka (deutsch Graupen) Ústecký kraj (deutsch Aussiger Region)

Kirche St. Václava - ul. Husitská 225, 417 41 Krupka - Pravoslavný kostel sv. Václava. Jednolodní obdélný kostel z počátku 20. století vznikl přestavbou městského domu pro evangelickou církev. Má vestavěnou osmibokou věž se stanovou střechou, dochovalo se secesní tvarosloví a detaily. Střecha je sedlová. Památkově chráněno od 8. října 2008. (Orthodoxe Kirche St. Wenzel. Die einschiffige rechteckige Kirche aus dem Anfang des 20. Jahrhunderts wurde durch den Wiederaufbau eines Stadthauses für die Evangelische Kirche geschaffen. Es hat einen eingebauten achteckigen Turm mit einem Zeltdach, Jugendstil-Morphologie und Details sind erhalten geblieben. Das Dach ist Sattel. Seit dem 8. Oktober 2008 als Denkmal eingetragen.)

Spiritueller Administrator: mitr. prot. Mgr. Miroslav Vachata - Komenského 587, 417 42 Krupka - Tel.: +420 775 207 227, E-Mail: vachatam@seznam.cz

Diakon: Martin Tomeš - Tel.: +420 724 059 842

• Krupka Chrám sv. Václava - ul. Husitská 225, 417 41 Krupka Duchovní správce: mitr. prot. Mgr. Miroslav Vachata - ul. Komenského 587, 417 42 Krupka - tel.: +420 775 207 227, e-mail: vachatam@seznam.cz - Diákon: Martin Tomeš - tel.: +420 724 059 842

--Methodios (Diskussion) 21:04, 14. Okt. 2020 (CEST)

Kostel sv. Mikuláše ve Všebořicích ze 17. století.

Ústí nad Labem

Kirche St. Neue Märtyrer und Anhänger des russischen Landes und St. Mikuláše

Pod Vodojemem, 400 01 Ústí nad Labem - Všebořice

Website: www.pravoslavni-ul.cz

Spiritueller Administrator: prot. Mgr. Pavel Hempel - Tel.: +420 608 201 356, E-Mail: pavel.hempel@centrum.cz

Diakon: Ing. Dr. Vitalij Pišl - Telefon: +420 608 506 194 - E-Mail: vitalij.pisl@karneval.cz

• Ústí nad Labem - Chrám sv. Novomučedníků a vyznavačů ruské země a sv. Mikuláše - Pod Vodojemem, 400 01 Ústí nad Labem – Všebořice - webové stránky: www.pravoslavni-ul.cz - Duchovní správce: prot. Mgr. Pavel Hempel - tel.: +420 608 201 356, e-mail: - pavel.hempel@centrum.cz - Diákon: Ing. Vitalij Pišl - tel.: +420 608 506 194 - e-mail: vitalij.pisl@karneval.cz

Kirche St. Mikuláš in Všebořice . Die Kirche wurde Ende des 17. Jahrhunderts an der Stelle eines älteren Gebäudes errichtet. Umgebaut in 1858 . Es verfiel im 20. Jahrhundert und wird heute wieder aufgebaut. Die Kirche ist derzeit ohne Glocke, es gab eine Glocke aus dem Jahr 1604, die von der Familie Hilger genommen und in die Dreifaltigkeitskirche in Střekov verlegt wurde, eine Glocke aus dem Jahr 1694 von Jan Baltazar Crommel und eine Todesstrafe aus dem Jahr 1754 , die der Kirche von einem Bürger Josef František gespendet wurde Roth.

• Kostel sv. Mikuláše ve Všebořicích. Kostel byl vystavěn koncem 17. století na místě starší stavby. V r. 1858 přestavěn. Během 20. století zchátral, dnes prochází rekonstrukcí. Kostel je v současnosti bez zvonu, nacházel se zde zvon z r. 1604 pořízený rodem Hilgerů, přesunutý do kostela Nejsvětější Trojice na Střekově, zvon z r. 1694 od Jana Baltazara Crommela a umíráček z r. 1754, který kostelu věnoval místní občan Josef František Roth.

--Methodios (Diskussion) 21:54, 14. Okt. 2020 (CEST)

Gemeinden

Pravoslavná církevní obec v Teplicích a Krupce

Pravoslavná církevní obec v Šumperku

Oficiální Pravoslavná cirkevní obec v Hodoníně

Pravoslavná církevní obec v Hodoníně

Pravoslavná církevní obec Kladno při chrámu proroka Eliáše

Pravoslavná církevní obec v Praze 2 při chrámu sv. Kateřiny Alexandrijské

Pravoslaví vgl. Libor Halík

• 
  Kostel sv. Bartoloměje ve středočeském Mochově.
• 
  Kostel sv. Bartoloměje ve středočeském Mochově.
• 
  Pohled na kostel
• 
  Exterier
• 
  Patriarchalní kříž
• 
  Hřbitovní brána
• 
  Zvonice-vstup
• 
  Zvonice
• 
  Půdorys

Pravoslavná církevní obec Mochov vgl. Mochov

• an der Výmola (deutsch Wejmola, auch Auwaler Bach, ein linker Nebenfluss der Elbe) - 28 Kilometer von Prags Zentrum - Besiedlung dieses fruchtbaren Ortes in der frühen Bronzezeit (Keramikfunde der unetischen Kultur), Entdeckung von Grabstätten aus der Zeit der Völkerwanderung im 5. bis 6. Jahrhundert n. Chr.
• Kostel svatého Bartoloměje (Mochov) - Gegenwärtig finden in der Kirche sowohl römisch-katholische als auch orthodoxe Gottesdienste statt.

Kaple svaté Ludmily České a Duchovní centrum svatého Mikuláše Kabasily

Olomoucko-brněnská eparchie pravoslavné církve

Kaplnka Sv. Nikolaja čudotvorcu v Medzilaborciach

--Methodios (Diskussion) 22:03, 6. Okt. 2020 (CEST)

Kostel Nejsvětější Trojice

Kostel Nejsvětější Trojice (Rokycany), Míru, Rokycany

Pravoslavný chrám Sv.Trojice v Rokycanech - vgl. Rokycany - Trojice = Heilige Dreifaltigkeit

• entstand im 12. Jahrhundert an der Straße von Prag nach Pilsen aus einem Dorf, das im Besitz des Prager Bischofs war (1406 Stadtrechte), florierte auch durch seine Lage an der Goldenen Straße
  • Landverbindung zwischen Nürnberg und Prag (Bezeichnung „gulden straß“ lässt sich seit 1513 für verschiedene spätmittelalterliche Handelswege nachweisen) - der Ursprung des Namens wird auf Karl IV. zurückgeführt, dem an einer territorialen Verbindung zwischen seinen böhmischen Stammlanden und den Reichsstädten Nürnberg und Frankfurt gelegen war
  • die Bezeichnung Goldene Straße ist seit 1513 die nachgewiesene Bezeichnung für den nördlichen Weg von Prag über Pilsen und Tachov durch „neuböhmisches“ Gebiet (Bärnau, Weiden, Sulzbach, Lauf) nach Nürnberg
  • Die Straße führte von Prag über Beroun, Zdice, Rokycany nach Stará Plzeň und weiter über Vejprnice, Nýřany, Horní Sekyřany nach Kladrub. In Kladruby zweigte die Straße in die Zweige Tachovská und Přimdská ab, im 14. Jahrhundert führte auch der von einer geraden Linie abweichende Řezenská-Weg hierher.
• 16 km östlich von Pilsen - am Zusammenfluss der Bäche Klabava und Holoubkovský, im Rokycany-Becken, dem nordöstlichen Randbezirk des Hochlandes von Švihov, am Fuße eines der Vorgebirge von Brdy mit den Hügeln Žďár, Čilina, Kotel und Vršíček
• Heilige Dreifaltigkeitskirche in der Nähe des Bahnhofs aus dem Jahr 1609, im 18. Jahrhundert renoviert. Außen interessante Grabsteine ​​aus Gusseisen aus dem 18. und 19. Jahrhundert. Ehemaliger Friedhof als Park angelegt.
  • Dreifaltigkeitskirche, ehemaliger Friedhof, Grab von Johann Gruber, Grab von Dekan Jan Celestýn Kunstler, Grab von Jan Nekola, Grab von Adalbert Kraft, Umfassungsmauer, Tor I., Tor II., Grab. Hinweis: Zuvor in der Míru-Straße aufgeführt. Vor 1988 in der Statusliste eingetragen.
  • Plzeňská, Jiráskova, Park U Plzeňské brány, Parc. st. 377, st. 861, pp. 319/1, Plzeňské Předměstí, 49 ° 44'32.62. N, 13 ° 35'23.13 d E.
  • Die Kirche in der Stadt Rokycany (in der Nähe von Pils-Plzeň, an der Autostrada-Autobahn) ist evangelischer Herkunft, gegründet zwischen 1609-1615 und wurde dann katholisch, und in den letzten 15 Jahren ist sie rein orthodox. Spender von Gemälden, die jetzt realisiert werden, sind unsere orthodoxen Gläubigen, durch die Gesichter der Heiligen am Ostgiebel Richtung Sonnenaufgang wird diese Kirche zu einer umfangreichen Manifestation der Orthodoxie zwischen katholischem und immer mehr säkularischem Raum!

--Methodios (Diskussion) 19:21, 7. Okt. 2020 (CEST)

Pravoslavný monastýr sv. mučedníka biskupa Gorazda

--Methodios (Diskussion) 20:28, 7. Okt. 2020 (CEST)

Kaple svaté Ludmily České a Duchovní centrum svatého Mikuláše Kabasily

--Methodios (Diskussion) 21:36, 7. Okt. 2020 (CEST)

Pravoslavná církevní obec v Hodoníně

--Methodios (Diskussion) 21:44, 7. Okt. 2020 (CEST)

Pravoslavná církevní obec Česká Lípa

--Methodios (Diskussion) 21:51, 7. Okt. 2020 (CEST)

Pravoslavná církevní obec Česká Lípa a Ralsko

--Methodios (Diskussion) 21:53, 7. Okt. 2020 (CEST)

https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Saint_Gorazd_Monastery_in_Hrub%C3%A1_Vrbka

--Methodios (Diskussion) 09:59, 13. Okt. 2020 (CEST)

Geschichte

Kurs Diskussion:Die Nisaner – Dresdens Ureinwohner/Orthodoxie/Orthodoxe Kirche der Tschechischen Länder und der Slowakei/Geschichte

Überblick

Über die orthodoxe Kirche in den tschechischen Ländern - Konstantin und Methodius und ihr Erbe Es wäre ein Fehler zu glauben, dass die orthodoxe Kirche in unserem Gebiet nicht ernsthafter gehandelt hat. Das Gegenteil ist der Fall, wie die Missionsarbeit der Thessaloniki- Missionare Cyril (Konstantin) und Methodius zeigt. Die beiden Brüder wurden 862 vom byzantinischen Patriarchen Photios (Fótios) im Auftrag von Kaiser Michael III. in die Mission (auf die Straße) geschickt, der damit der Bitte des großen mährischen Fürsten w:cz:Rostislav = w:Rastislav (Mähren); (1994 heiliggesprochen) nachkam. Er (Rostislav) versuchte, einen unabhängigen slawischen Staat zu schaffen, der (sowohl politisch als auch religiös) unabhängig vom ostfränkischen Reich sein würde, das mit Hilfe der angebotenen lateinischen Mission versuchte, Großmähren zu kontrollieren.

• O pravoslavné církvi v českých zemích - Konstantin a Metoděj a jejich odkaz Byl by omyl domnívat se, že pravoslavná církev na našem území nikterak závažněji nepůsobila. Opak je pravdou, důkazem toho je nám misijní činnost soluňských věrozvěstů Cyrila (Konstantina) a Metoděje. Oba bratry na cestu vypravil roku 862 byzantský patriarcha Fótios s pověřením od císaře Michala III., který tak vyhověl žádosti velkomoravského knížete Rostislava (kanonizován roku 1994). Ten se snažil vytvořit samostatný, slovanský stát, jenž by byl nezávislý (jak politicky, tak i nábožensky) na východofrancké říši, jež se snažila Velkou Moravu ovládnout i pomocí nabízené latinské misie.

Cyrill und Methodius kamen 863 auf unser Territorium und brachten die altslawischen Sprache mit glagolitischer Schrift, in der sie das Evangelium predigten, in dem sie die Grundlage für die gesamte slawische Bildung (Erziehung) bildeten und die auch zu einer Sprache der Anbetung wurde (nach langen Streitigkeiten mit Dreisprachigen - dh griechischen Anhängern, Lateinern und Hebräisch). Sie bauten auch eine unabhängige Kirche in Großmähren und verfassten eine Reihe religiöser Texte sowie eine Reihe von Texten zur Verteidigung der slawischen Sprache und Literatur (z. B. Proglas, pannonische Legenden); schließlich wurde auch dank ihnen der Große Mährische Kodex geschaffen, das w:Zakon sudnyj ljudem (Gesetzbuch für Laien) oder den w:cz:Nomokánon = w:ru:Номоканон = w:bg:Номоканон = w:en:Nomocanon.

• Cyril a Metoděj přišli na naše území roku 863 a přinesli Slovanům staroslověnštinu s písmem hlaholice, v níž hlásali Evangelium, v níž tvořili základy pro veškerou slovanskou vzdělanost, a která se stala i bohoslužebným jazykem (po dlouhých sporech s trojjazyčníky -tzn.zastánci řečtiny, latiny a hebrejštiny-). Dále vybudovali na Velké Moravě samostatnou církev a sepsali množství náboženských textů, a taktéž množství textů zaměřených na obranu slovanského jazyka a literatury (např. Proglas, Panonské legendy); konečně, i díky nim vznikl velkomoravský zákoník Zákon sudnyj ljudem, či Nomokánon.

Cyril starb 869 - kurz nach der Gleichberechtigung (Gleichheit) des Altslawischen - und nach dem Tod seines Bruders Methodius im Jahr 885 verstärkte sich die antislawische Opposition unter der Führung von Prinz Svatopluk (870 - 894) - einem Anhänger des ostfränkischen Reiches - so sehr, dass 888 mehr als 200 Methodius-Jünger in die Sklaverei verkauft wurden. der Rest floh nach Přemyslid Böhmen oder Bulgarien.

• Cyril zemřel roku 869 - krátce po zrovnoprávnění staroslověnštiny - a po smrti jeho bratra Metoděje roku 885 zesílila protislovanská opozice vedená knížetem Svatoplukem (870 - 894) - sympatizantem východofrancké říše - natolik, že v roce 888 bylo více jak 200 Metodějových žáků prodáno do otroctví a zbytek jich uprchl do přemyslovských Čech, či do Bulharska.

Wie bereits erwähnt, flüchteten einige Schüler von Cyril und Methodius auch nach Přemyslid Bohemia, wo sie eine sehr wichtige Rolle spielten. Erinnern wir uns an die Taufe des ersten tschechischen Prinzen Bořivoj und St. Ludmila oder die Gründung der Christlichen Akademie in der Nähe von Vyšehrad (ein wichtiges Zentrum der slawischen Erziehung).

• Jak jsme již uvedli, část žáků Cyrila a Metoděje se uchýlila i do přemyslovských Čech, kde sehráli velmi významnou roli. Připomeňme křest prvního českého knížete Bořivoje a sv. Ludmily, či založení Křesťanské akademie při Vyšehradě (významné centrum slovanské vzdělanosti).

1032 gründete Fürst (Prinz) Oldřich = w:cz:Oldřich (kníže) (Fürst) das Sázava-Kloster (Kloster Sázava = Sázavský klášter) unter der Leitung des Abtes Prokop (Prokop von Sázava = w:cz:Svatý Prokop), der slawische Schriften und Gottesdienste verteilte. Im Jahr 1079 bat Fürst (Prinz) (seit 1085 König) Vratislav II. = w:cz:Vratislav II. um (über) die Einführung der slawischen Zeremonie in Böhmen, leider vergebens. 1096 wurden slawische Mönche aus dem Sázava-Kloster vertrieben und ein Jahr später wurde der östliche Ritus in unserem Gebiet vollständig verboten.

• V roce 1032 kníže Oldřich založil Sázavský klášter, vedený igumenem Prokopem, který šířil slovanské písemnosti a bohoslužby. V roce 1079 žádal kníže (od r. 1085 král) Vratislav II. o zavedení slovanského obřadu v Čechách, bohužel marně. V roce 1096 byli vyhnáni slovanští mniši ze Sázavského kláštera a o rok později byl východní ritus na našem území zcela zakázán.

Die teilweise Wiederbelebung des östlichen Ritus, jedoch durch die kroatische (Glagoláš)(w:cz:Glagolská mše (Janáček) = Glagolitische Messe (Janáček); Glagolitischer Ritus = w:ru:Глаголический обряд; Glagolitische Schrift = w:cz:Hlaholice), fand in unserem Gebiet erst statt, als Karl IV. 1347 das Kloster bei den Slawen [Prag] (in der Slowakei ein Kloster) gründete - der einzige Ort, an dem der Dienst nach diesem Ritus gestattet war.

• K částečnému oživení východního ritu, leč prostřednictvím chorvatských glagolášů, na našem území došlo až za Karla IV., který roku 1347 založil klášter na Slovanech - jediné místo, kde bylo sloužení tímto ritem dovoleno.

Glagolitischer Pfad Baška

Glagolitische Allee

• • Emmauskloster: An der Vyšehrader Stiftskirche hatten der Überlieferung zufolge sowohl der heilige Methodius als auch der heilige Prokop bereits slawische Gottesdienste zelebriert. Nach den Mönchen erhielt die Klosterkirche den Namen Marienkirche bei den Slawen (St. Maria bei den Slawen = (Klášter Panny Marie Na Slovanech) vgl. w:cz:Kostel Panny Marie na Slovanech).

Orthodoxie und die Hussiten

Eine interessante Person und ein Freund von Jan Hus war Meister Jeroným Pražský (w:cz:Jeroným Pražský = Hieronymus von Prag), der sich 1413 der Orthodoxie anschloss (auf dem Weg nach Jerusalem und Russland). Dann, 1415, ging er zum Konstanzer Konzil, wo er am 30. Mai 1416 als Ketzer auf dem Scheiterhaufen verbrannt wurde, obwohl römisch-katholische Würdenträger keine einzige Anklage nachweisen konnten.

• Pravoslaví a Husitství - Zajímavou osobou a přítelem Jana Husa byl mistr Jeroným Pražský, který se v roce 1413 (po cestě do Jeruzaléma a do Ruska) přihlásil k Pravoslaví. Poté, roku 1415, odešel na Kostnický koncil, kde byl upálen na hranici dne 30.5.1416 jako kacíř, přestože se římsko-katolickým hodnostářům nepodařilo prokázat ani jeden bod obžaloby.

• • Hieronymus von Prag: Im Jahr 1413 reiste er nach Krakau und von dort aus nach Litauen innerhalb des Königreichs Polen-Litauen und in die Städte Witebsk, Pskow und Wilna. Er suchte Kontakt mit Vertretern der Orthodoxen Kirche.

• • Jeroným Pražský: Am 19. März 1402 erhielt er eine der niederen Ordinationen in Prag, den sogenannten Akolythen . In 1403 nahm er die Gelegenheit und begleitete Filip Louta von Dědice auf einer Reise durch Venedig , Kreta und Zypern nach Palästina und Jerusalem (er Jerusalem zum zweiten Mal im Jahr 1408 besucht). ... Im April [1413] ging er auf Einladung von Fürst Vitold nach Litauen, wo sich die Orthodoxie durchsetzte. Er wollte die Besonderheiten der Anbetung kennen und wissen, ob er hier Verständnis und Unterstützung für seine Ideen finden würde. Er lernte hier kennen, wie man beides in der Praxis unternimmt (vielleicht ließ er sich bei seiner Ankunft inspirieren)/ inspierierte er Jakoubka ze Střibra [zu der Idee des Abendmahls in beiderlei Gestalt]?).

Erwähnenswert ist auch die Reise des hussitischen Priesters Konstantin Angelika, der 1452 nach Konstantinopel kam, wo ihm die Ortskirche nach dem Vergleich der beiden Glaubenssymbole eine Schwesternschaft anbot. Leider fiel ein Jahr später Konstantinopel, ebenso wie die Hoffnungen auf einen orthodoxen Gottesdienst in den tschechischen Ländern.

• Za zmínku rovněž stojí cesta husitského kněze Konstantina Angelika, jenž roku 1452 přišel do Cařihradu, kde mu místní církev - po srovnání obou symbolů víry - nabídla sesterské spojení. Bohužel však o rok později Cařihrad padl a stejně s ním padly i naděje na pravoslavnou bohoslužbu v českých zemích.

https://www.pravoslavni-ul.cz/dejiny-pravoslavne-cirkve/

--Methodios (Diskussion) 11:51, 15. Okt. 2020 (CEST)

Überblick 2

Die orthodoxe Kirche in den tschechischen Ländern ist die jüngste Schwester der heutigen orthodoxen Kirchen. Ein Blick auf die Geschichte zeigt uns jedoch die Wahrheit, dass die orthodoxe Kirche in den tschechischen Ländern auch die älteste Schwester der slawisch-orthodoxen Kirchen ist, dass sie die Wiege des slawischen Christentums und der slawischen Literatur und Kultur ist.

• Pravoslavná církev v Českých zemích je nejmladší sestrou současných pravoslavných církví. Avšak pohled do dějin nám odhalí pravdu, že pravoslavná církev v Českých zemích je zároveň nejstarší sestrou ze slovanských pravoslavných církví, že je kolébkou slovanského křesťanství a slovanského písemnictví a kultury.

Im 9. Jahrhundert kamen die Griechen aus Byzanz in unser Gebiet, nach Großmähren. Cyrill und Methodius waren die ersten, die den ostorthodoxen Glauben unter den Slawen verbreiteten. Zwanzig Jahre später wurde die Mission von Cyrill und Methodius unterdrückt, aber das Wissen, dass unsere Nation mit der Gabe ausgestattet war, das Christentum in seiner eigenen Sprache, in seiner eigenen Schrift, durch das Evangelium und die Anbetungsbücher zu verbreiten. , die Unterstützung des Nationalstolzes, die Unterstützung des Rechts auf nationale und kirchliche Unabhängigkeit. Diese Tradition hat also seit Jahrtausenden daran gearbeitet, unsere Nation zu vergeistigen.

• V 9. století přišli z Byzance na naše území, na Velkou Moravu, Řekové, sv. Cyril a Metoděj, aby jako první šířili mezi Slovany východní pravoslavnou víru. Po dvaceti letech byla cyrilometodějská misie potlačena, ale vědomí, že náš národ byl obdařen darem šířit křesťanství ve vlastní řeči, vlastním písmem, pomocí evangelia a bohoslužebných knih, dále vědomí vlastní kultury se stalo v těžkých dobách našeho národa i církve vždy oporou pro náboženskou pravdu, oporou národní hrdosti, oporou práva na národní a církevní samostatnost. Tato tradice působila tedy po tisíciletí na zduchovnění našeho národa.

Der Einfluss der kyrillischen und methodischen Tradition auf die Schaffung der spirituellen Werte der tschechischen Nation

• Působení cyrilometodějské tradice při vytváření duchovních hodnot českého národa

Am Anfang der Wunsch unserer Vorfahren nach Unabhängigkeit und die daraus resultierende Suche nach Unterstützung anderswo als bei den offensiven germanischen Nachbarn, der Wunsch, der dank der erfolgreichen diplomatischen Verhandlungen von St. Prinz Rostislav (am 30. Oktober 1994 heiliggesprochen) brachte die byzantinischen Heroldbrüder Cyril und Methodius (863). Sie brachten St. Die Evangelien, die sie den Menschen im Klartext interpretierten, schufen das slawische Alphabet für unser Volk. Sie kamen mit dem Kreuz und lehrten uns im Namen Christi über Liebe, Frieden, Brüderlichkeit und Freiheit, lehrten uns über die Gleichheit und Würde des Menschen. Ihre Worte unterschieden sich nicht von ihren Handlungen. Zur gleichen Zeit, als sie von Christus gelehrt wurden, lehrten sie uns, die Wahrheit zu lieben, dafür zu kämpfen, unsere Nation und unser Volk zu lieben. Nach dem Vorbild einer heiligen, universellen, apostolischen Kirche haben sie die demokratische Organisation der Kirche geschaffen und uns so ein Gefühl von Demokratie, Freundschaft und Gerechtigkeit vermittelt. Diese gebildeten Brüder aus dem Osten halfen uns, unsere eigene Bildung zu schaffen, die unsere Nation zur Wiege der slawischen Bildung machte. Sie lehrten uns, Bildung zu schätzen. Ich zitiere die Worte von Konstantin Kyrill: "Alle Nationen sind nackt ohne Bücher und können ohne Waffe nicht mit dem Gegner unserer Seelen konkurrieren. Nun, Nationen, die den Feind nicht mögen, sind entschlossen, mächtig mit ihm zu konkurrieren." Bücher werden vom Kopf des Herrn geschmiedet und kämpfen gegen den Kopf des Teufels ... " (Vorwort zur slawischen Übersetzung der vier Engel). Cyril und Methodius kamen in ein Land, in dem bereits eine Zeit leidenschaftlicher Widersprüche begonnen hatte - der Kampf des Heidentums und des Christentums, der Kampf um nationale Freiheit und Souveränität. Und es war die erste eigene spirituelle Schule sowie Bücher und die Unterstützung des nationalen Bewusstseins, die den Eroberern ein Dorn im Auge waren. Das tragische Schicksal unserer Bücher ist immer mit dem tragischen Schicksal unserer Nation verbunden. Die erste Eroberung der Nation begann nach dem Tod von Methodius (+885), nach dem Verkauf von zweihundert Jüngern von Methodius in die Sklaverei (888), indem altslawische Bücher verbrannt wurden. Die zweite Eroberung der Nation begann nach der Niederlage der hussitischen Bewegung und der Schlacht von Bílá Hora durch Verbrennen tschechischer Bücher (1620). Zu dieser Zeit schien bereits die Existenz, die Zerstörung der tschechischen Nation und ihrer Kultur entschieden zu sein. Die dritte Eroberung unserer Nation, die tragischste, könnte der Sieg des Faschismus (1938) sein, der bereits zu Beginn die Restauratoren der orthodoxen Kirche in der Tschechoslowakei hinrichtete. der erste tschechisch-orthodoxe Bischof Gorazd (+1942; heilig gesprochen am 4. September 1987). Die vierte Unterwerfung wurde durch den kommunistischen Putsch (Putsch) im Jahr 1948 verursacht, als unser Land unter die Herrschaft von Moskau und Stalin geriet. Stalin benutzte die russische Kirche in der Außenpolitik und in Bezug auf die Tschechoslowakei und beeinflusste die spirituelle Entwicklung der tschechisch-orthodoxen Kirche in der Nachkriegszeit.

• Na počátku byla touha našich předků po samostatnosti a z ní plynoucí hledání opory jinde než u útočných sousedů germánských, touha, která do naší země díky zdařilému diplomatickému jednání sv. knížete Rostislava (kanonizován 30. 10. 1994) přivedla byzantské věrozvěsty bratry Cyrila a Metoděje (863). Oni přinesli sv. Evangelium, které vykládali lidu srozumitelnou řečí, oni pro náš lid vytvořili slovanskou abecedu. Přišli s křížem a učili nás jménem Kristovým o lásce, o míru, bratrství a svobodě, učili nás o rovnosti a důstojnosti člověka. Jejich slova se nerozcházela s činy. Učili nás zároveň s Kristovým učením milovat Pravdu, bojovat za ni, milovat svůj národ a lid. Oni vytvořili po vzoru jedné svaté, všeobecné, apoštolské církve demokratickou organizaci církve, a tak nás učili smyslu pro demokracií, pro přátelství a spravedlnost. Tito vzdělaní bratři z Východu nám pomohli vytvořit vlastní vzdělanost, která povýšila náš národ na kolébku slovanské vzdělanosti, učili nás vážit si vzdělanosti. Cituji slova Konstantina Cyrila: "Nahé jsou všechny národy bez knih a nemohou zápolit beze zbraně s protivníkem našich duší… Nuže, národové, kteří nemáte rádi nepřítele jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveře rozumu, když jste přijali nyní zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající..." (Předzpěv ke slovanskému překladu Čtveroevangelia). Cyril a Metoděj přišli do země, kde již začala doba vášnivých protikladů – boj pohanství a křesťanství, boj o národní svobodu a svrchovanost. A byla to právě první vlastní duchovní škola, dále knihy a opora národního uvědomění, které byly trnem v oku podmanitelům. Tragický osud našich knih je vždy spojen s tragickým osudem našeho národa. První podmanění národa začalo po smrti Metodějově (+885), po prodání dvou set Metodějových žáků do otroctví (888), pálením staroslovanských knih. Druhé podmanění národa začalo po porážce husitského hnutí a bitvě na Bílé Hoře pálením českých knih (1620). Tehdy se již zdálo, že o existenci, o zničení českého národa a jeho kultuře je rozhodnuto. Třetí podmanění pro náš národ nejtragičtější se mohlo stát vítězství fašismu (1938), který už ve svém počátku popravil obnovitele pravoslavné církve v Československu, prvního českého pravoslavného biskupa Gorazda (+1942; kanonizován 4. 9. 1987). Čtvrté podmanění bylo způsobeno komunistickým převratem (pučem) v roce 1948, kdy se naše země dostala do područí Moskvy a Stalina. Stalin využíval ruskou církev v zahraniční politice i ve vztahu k Československu a ta ovlivnila duchovní vývoj české pravoslavné církve v poválečném období.

An der Wurzel der Christianisierung des Großen Mährischen Reiches stand die griechisch-orthodoxe Kirche und damit das Bildungs- und Kulturerbe Griechenlands, Byzanz. Die rein christliche Haltung der Herolde von St. Cyril und Methodius, die vor Tausenden von Jahren Missionsarbeit leisteten, wurden zu einem anerkannten und unübertroffenen Modell christlicher Mission, einer mächtigen Quelle, die die Bildung eines Volksmodells der nationalen und staatlichen Identität, der nationalen Ideale unserer Gelehrten, beeinflusste. Das Erbe ihrer Arbeit ist unauslöschlich tief in das Bewusstsein unseres Volkes eingeprägt, denn spirituelle Werte sind unsterblich.

• U kořene christianizace Velkomoravské říše stála řecká pravoslavná církev a s ní vzdělanost a kulturní dědictví Řecka, Byzance. Ryze křesťanský postoj věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje k misijní práci před tisíci lety se stal uznávaným a nepřekonaným modelem křesťanské misie, silným pramenem ovlivňujícím utváření lidového modelu národní a státní svébytnosti, národních ideálů našich vzdělanců. Odkaz jejich díla se nesmazatelně vtiskl hluboko do vědomí našeho lidu, neboť duchovní hodnoty jsou nehynoucí.

Auf den Spuren des orthodoxen Glaubens in Böhmen und Mähren vom 9. bis zum 20. Jahrhundert.

• Po stopách pravoslavné víry v Čechách a na Moravě od 9. do 20. stol.

Nach der Vertreibung der Schüler von Methodius aus Mähren wurden die orthodoxen kirchlichen Gemeinschaften verwaist und dem Schicksal der neuen Herrscher übergeben. Hier erklangen im 14. und 15. Jahrhundert slawische Zeremonien, die im sogenannten der Schwarzmeerkreaturen - Einsiedler in den mährischen Wäldern. Das hier in slawischer Form gesäte Netzwerk von Lehren und Wahrheiten Christi breitete sich im Osten bis zur Kiewer Rus, im Westen bis zum aufstrebenden tschechischen Staat, im Norden bis nach Schlesien und Kleinpolen, im Süden bis zum slawischen Teil Ungarns, bis zu den südslawischen und bulgarischen Nationen aus trug reichlich Frucht. Die ungünstigsten Umstände trafen die orthodoxe Kirche in Böhmen und Mähren.

• Po vypuzení Metodějových žáků z Moravy pravoslavné církevní obce osiřely a byly vydány osudu nových panovníků na pospas. Slovanské obřady zde doznívaly ještě ve 14. a 15. století, udržovaly se u t. zv. černorizců – poustevníků v moravských lesích. Símě učení a pravdy Kristovy v slovanském podání zde zaseté se rozběhlo na Východ do Kyjevské Rusi, na Západ do formujícího se státu českého, na sever do Slezska a Malého Polska, na jih tehdy do slovanské části Uher, dále k jihoslovanským a bulharskému národu, kde přineslo hojné ovoce. Nejméně příhodné okolnosti potkaly pravoslavnou církev v Čechách a na Moravě.

Die ersten Přemysliden (die tschechische Herrscherfamilie) haben voll und ganz verstanden, dass die Unabhängigkeit der aufstrebenden tschechischen Nation besser verteidigt werden kann, wenn sie das Christentum von der slawischen Kyrill- und Methodius-Kirche akzeptieren. Dank des Segens von St. Methodius wurde von den Přemysliden, dem ersten tschechischen Prinzen Bořivoj und der Prinzessin St. Ludmila Ostchristentum. Sie wurden nach dem östlichen Ritus in slawischer Sprache getauft. St. Methodius kam für kurze Zeit nach Böhmen, wo er der ersten christlichen Fürstenfamilie half, die Lehren Christi zu verbreiten. Es wurden mehrere Tempel gebaut, für die St. Methodius ordinierte und ernannte Priester unter seinen Jüngern. Als Bischof Gorazd 1935 die erste tschechisch-orthodoxe Kirche in Prag weihte, wusste er, dass der Ort, an dem die Kirche gebaut wurde, schon lange "Na Zderaze" (auch eine angrenzende Straße) genannt wurde. Es hat diesen Namen vom tschechischen Herrn Zderad, der 1091 während der Belagerung von Brünn getötet wurde. Der Legende nach wurde Zderad in einer Kirche in der Nähe von Prag beigesetzt, die von Bořivoj I. erbaut und von St. geweiht wurde. Methodius. Heute gibt es eine orthodoxe Kathedrale von St. Cyril und Methodius.

• První Přemyslovci (český panovnický rod) plně chápali, že samostatnost formujícího se národa českého mohou uhájit lépe, když přijmou křesťanství od slovanské cyrilometodějské církve. Díky požehnání z rukou sv. Metoděje přijali Přemyslovci, první kníže český Bořivoj a kněžna sv. Ludmila východní křesťanství. Byli pokřtěni podle východního obřadu, v slovanské řeči. Sv. Metoděj přijel na krátký čas do Čech, kde pomáhal prvnímu křesťanskému knížecímu rodu v šíření učení Kristova. Bylo zbudováno několik chrámů, pro něž sv. Metoděj vysvětil a ustanovil kněze ze svých učedníků. Když biskup Gorazd v roce 1935 vysvětil první český pravoslavný chrám v Praze, věděl, že místo na kterém je chrám postaven, se od pradávna nazývalo "Na Zderaze" (též přilehlá ulice). Tento název má od českého pana Zderada, který byl zabit r. 1091 při obléhání Brna. Podle pověsti, ústní tradice byl Zderad pochován v kostelíčku u Prahy, který vystavěl Bořivoj I. a vysvětil ho sám sv. Metoděj. Dnes zde stojí pravoslavný katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje.

In der Kirche St. Klimenta in Vyšehrad wurde das sogenannte gegründet "Christliche Akademie", die noch im 11. Jahrhundert. gehörte zu berühmten Schulen. Der slawische Bischof Notarij, der die Akademie leitete, schnitt den siebenjährigen zukünftigen Prinzen Václav, später ein Heiliger, nach dem Brauch aller Slawen zu dieser Zeit ab, bevor das Kind in den Unterricht versetzt wurde (jetzt bei der Taufe). Heiliger Wenzel, erzogen von St. Ludmilas Liebe zur ostorthodoxen Kirche wurde zuerst in slawischen Büchern und dann in Latein studiert. Doba sv. Ludmila und Bořivoj von 874 und der Zeit des hl. Wenzel war sicherlich die Blütezeit der slawisch-orthodoxen Kirche in Böhmen. In der slawischen christlichen Akademie von Vyšehrad, im übertragenen Sinne der Vorgänger der Karlsuniversität, erhielt er auch eine Ausbildung Prokop, der erste Abt des Klosters Sázava. Das Kloster wurde in gegründet 1032 danke an Fürst Oldřich und unterstützt von tschechischen Fürsten bis zu seinem Tod im Jahr 1096. Aus dem Sázava-Kloster nach dem Erbe des hl. Procopius verbreitete die orthodoxe slawische Liturgie im ganzen Land, die Mönche transkribierten altslawische Bücher, und besonders der slawische Gesang zog Menschenmengen in das Kloster. Schon damals war das Kloster ein Wallfahrtsort, dessen Ruhm sich über die Grenzen des tschechischen Staates hinaus verbreitete.

• Při chrámě sv. Klimenta na Vyšehradě byla zřízena t. zv. "Křesťanská akademie", která ještě v 11. stol. patřila ke slavným školám. Slovanský biskup Notarij, který řídil akademii, vykonal u sedmiletého budoucího knížete Václava, později svatého, postřižiny podle obyčeje všech Slovanů tehdy obvyklého, dříve než bylo dáno dítě do učení (nyní při křtu). Svatý Václav vychovaný sv. Ludmilou lásce k východní pravoslavné církvi učil se nejprve knihám slovanským a pak teprve latinským. Doba sv. Ludmily a Bořivoje od r. 874 a doba sv. Václava byla jistě dobou rozkvětu slovanské pravoslavné církve v Čechách. Ve vyšehradské slovanské křesťanské akademii, dá se obrazně říci předchůdkyni Karlovy Univerzity, nabyl vzdělání i sv. Prokop, první igumen kláštera sázavského. Klášter byl založen r. 1032 zásluhou knížete Oldřicha a podporovaný českými knížaty až do svého zániku roku 1096. Ze sázavského kláštera podle odkazu sv. Prokopa se šířila pravoslavná slovanská liturgie po celé zemi, mniši přepisovali staroslovanské knihy a zvláště slovanský zpěv vábil do kláštera zástupy lidu. Už tehdy byl klášter poutním místem, jehož sláva se šířila i za hranice českého státu.

Slawische Mönche pflegten persönliche und schriftliche Kontakte zu orthodoxen Mönchen in der Kiewer Rus. 1093 wurden die Überreste der Fürsten Boris und Gleb nach Sázava gebracht (1072 kanonisiert, dh nach dem sogenannten Schisma im Christentum). Der Kult der Prinzessin Olga, die als erste im 10. Jahrhundert ankam. Das Christentum sowie der Kult von Boris und Gleb aus dem 11. Jahrhundert. war in Böhmen erheblich verbreitet. Die russisch-orthodoxe Kirche leitet in ihrer Geschichte offiziell den Beginn ihrer Christianisierung aus Byzanz, Bulgarien und Großmähren ab und verbindet sie mit den Namen der heiligen slawischen Herolde Kyrill und Methodius. 1079 bat König Breslau auf der Grundlage des tschechischen Parlaments in Rom um die allgemeine Einführung einer slawischen Zeremonie in Böhmen. Seine Bitte wurde vehement abgelehnt. Die Hauptfeinde der ostslawischen Liturgie in Böhmen, wie in der Legende von St. Prokop, sie waren Deutsche. Zu dieser Zeit weit verbreitete slawische Liturgie, war etwa zwanzig Jahre nach der Bitte von Breslau, 1097 in unserem Land verboten. Der Prager Bischof Kosmas, ein großer Gegner des Klosters Sázava, beteiligte sich an der Entscheidung, slawische Mönche 1096 für immer aus Sázava zu vertreiben und eine lateinische Zeremonie in Sázava einzurichten. Slawische liturgische Bücher mit Ausnahme eines Evangeliums (Reims), von dem eine Kopie in Prag existiert, wurden zerstört. Unmittelbar danach erwähnt Kosmas, Autor der ersten tschechischen Chronik, die von der Vorgeschichte bis 1125 aufbewahrt wurde, Kyrill und Methodius Mähren, die slawischen Apostel Kyrill und Methodius, die ostslawische Kirche und ihre Tradition in Böhmen nicht. 1119, ein halbes Jahrhundert nach der Teilung des Westens und des Ostens, wurde er mit der Politik Roms beauftragt, eine völlig andere und neue Geschichte für uns Tschechen zu schreiben. beteiligte sich an der Entscheidung, slawische Mönche 1096 für immer aus Sázava zu vertreiben und eine lateinische Zeremonie in Sázava einzurichten. Slawische liturgische Bücher mit Ausnahme eines Evangeliums (Reims), von dem eine Kopie in Prag existiert, wurden zerstört. Unmittelbar danach erwähnt Kosmas, Autor der ersten tschechischen Chronik, die von der Vorgeschichte bis 1125 aufbewahrt wurde, Kyrill und Methodius Mähren, die slawischen Apostel Kyrill und Methodius, die ostslawische Kirche und ihre Tradition in Böhmen nicht. 1119, ein halbes Jahrhundert nach der Teilung des Westens und des Ostens, wurde er mit der Politik Roms beauftragt, eine völlig andere und neue Geschichte für uns Tschechen zu schreiben.

• Slovanští mniši udržovali osobní i písemné styky s pravoslavnými mnichy na Kyjevské Rusi. Roku 1093 přinesli na Sázavu ostatky knížat Borise a Gleba (kanonizovaní roku 1072, tedy po t. zv rozkolu v křesťanství). Kult kněžny Olgy, která jako první přijela v 10. stol. křesťanství, i kult Borise a Gleba z 11. stol. byl v Čechách značně rozšířen. Ruská pravoslavná církev oficielně odvozuje ve svých dějinách počátek své christianizace od Byzance, z Bulharska a Velké Moravy a spojuje jej se jmény svatých slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. V roce 1079 král Vratislav na základě českého sněmu žádal v Římě o všeobecné zavedení slovanského obřadu v Čechách. Jeho žádost byla rázně zamítnuta. Hlavními nepřáteli východní slovanské liturgie v Čechách jak uvádí legenda o sv. Prokopu, byli Němci. Slovanská liturgie, v té době rozšířená, byla asi za dvacet let po žádosti Vratislava, roku 1097 u nás zakázána. Pražský biskup Kosmas, velký odpůrce sázavského kláštera, se podílel na rozhodnutí o vyhnání slovanských mnichů ze Sázavy roku 1096 navždy a o zavedení obřadu latinského na Sázavě. Slovanské bohoslužebné knihy až na jedno evangelium (remešské), jehož kopie existuje v Praze, byly zničeny. Vzápětí na to Kosmas, autor první kroniky české, vedené od pravěku do roku 1125, se nezmiňuje o cyrilometodějské Moravě, slovanských apoštolech Cyrilovi a Metodějovi, východní slovanské církvi a její tradici v Čechách. Poplatný politice Říma, začal tak v r. 1119, půl století po rozkolu Západu a Východu, psát pro nás Čechy zcela jiné a nové dějiny.

Aufgrund ihres populären und nationalen Charakters wurde die ostslawische Kirche im ungleichen Kampf immer mehr der lateinischen Kirche unterworfen. aber noch am Ende des 13. und am Anfang des 14. Jahrhunderts. unter König Wenzel II. Wir haben die Nachricht, dass griechische und slawische Mönche und Geistliche aus Russland und Griechenland, die zusammen mit Priestern aus Italien, Frankreich und Deutschland hierher kamen, feierlich auf der Prager Burg gedient haben.

• Pro svůj lidový a národní charakter podléhala východní slovanská církev v nerovném zápase latinské církvi stále více. avšak ještě koncem 13. a začátkem 14. stol. za krále Václava II. máme zprávu, že na pražském hradě slavnostně sloužili řecky a slovansky mniši a duchovní z Ruska a Řecka, kteří sem přicházeli vedle kněžích z Itálie, Francie, Německa.

1333 kam Karl IV. In die tschechischen Länder. Er erfuhr, dass die tschechische Kultur tiefe häusliche Traditionen hat. Als König von Böhmen war er sich der ständigen Gefahr der Aggression seiner deutschen Nachbarn bewusst. Er wusste, dass die erste und großzügigste ideologische Verteidigung unserer Vorfahren aus Mähren gegen das Frankenreich die Bitte war, eine christliche Mission aus Byzanz zu entsenden. Die Restaurierung des slawischen Klosters in Emmaus war sein Programm, eine öffentliche Zugehörigkeit zu Mähren als Teil der tschechischen Staatstradition. Die Übertragung der königlichen Krone von Mähren nach Böhmen war eine Säule seiner Ideologie als tschechischer Monarch. Es ist bekannt, dass der Charakter der Kultur eines bestimmten Gebiets immer von der Nation geschaffen wird, die sie gegen diejenige verteidigt, die sie erobert. Der Eroberer versucht dann, die wichtigsten kulturellen Werte der verteidigenden Nation zu zerstören - Sprache, Literatur, in unserem Land altslawische Literatur und die tschechische Sprache. Die wirksame Verteidigung von Charles 'staatlichen Bemühungen war die Gründung der Charles University. Prag wurde zu einem Bildungszentrum für ein weites Gebiet (es gab noch keine Hochschulen in Deutschland) und Karl IV. Er verglich seine positiven Auswirkungen mit der mährischen Mission vor 500 Jahren.

• V roce 1333 přichází do české země Karel IV. Poznal, že česká kultura má hluboké domácí tradice. Jako král český si uvědomoval neustálé nebezpečí agrese německých sousedů. Věděl, že první a nejvelkorysejší ideologickou obranou našich předků z Moravy proti franské říši byla žádost o vyslání křesťanské misie z Byzance. Obnovení slovanského kláštera v Emauzích bylo jeho programem, veřejným přihlášením se k Moravě jako k součásti státní tradice české. Přenesení královské koruny z Moravy do Čech bylo pilířem jeho ideologie jako českého panovníka. Je známo, že charakter kultury určité oblasti vytváří vždy ten národ, který ji brání proti tomu, kdo ji dobývá. Dobyvatel se snaží pak zničit nejvlastnější kulturní hodnoty bránícího se národa – jazyk, literaturu, u nás staroslovanské písemnictví a český jazyk. Účinnou obranou v Karlových státních snahách bylo pak založení Karlovy University. Praha se stala centrem vzdělanosti pro široké okolí (v Německu vyšší školy ještě nebyly) a Karel IV. její blahodárné působení srovnával s moravskou misií před 500 lety.

Die berühmte hussitische Reformbewegung in Jan Hus (+1415, ein in Konstanz verbrannter römisch-katholischer Priester) näherte sich der östlichen Orthodoxie als eine Kirche, die dem ursprünglichen Christentum wesentlich näher stand, einer Kirche, in der die Wahrheit Christi bewahrt wurde. Jeroným Pražský, ein Freund von Jan Hus, der 1413 viele Länder sowie Jerusalem und Russland besuchte, bekannte sich zur Orthodoxie. Auf dem Konstanzer Konzil wies Meister Jeroným direkt auf die alten Verbindungen der tschechischen Nation zur griechischen Kirche hin und erklärte auch, dass die Tschechen religiös von den Griechen stammten. Er bekräftigte, dass er die orthodoxe Kirche als Mutterkirche der Tschechen betrachte, dass sie sich zu ihrer richtigen Anbetung und Verherrlichung Gottes bekannte. Eine bewusste Verbindung mit der orthodoxen Kirche und der ältesten Tradition wurde 1452 gesucht, als Konstantin Anglikos, ein Lehrer und ehrwürdiger hussitischer Priester, nach Konstantinopel kam. Die Kirche von Konstantinopel forderte von ihm ein schriftliches Glaubensbekenntnis und erkannte ihn als gesund an. In einem Brief von 1452 erklärte sie, dass sie bereit sei, eine Schwesternschaft mit den Hussiten zu führen: "Wir haben auch von ihr die Lehre des wahren Glaubens gehört ... wenn ja Wir hören und hoffen, zögern Sie nicht, sich mit uns zu vereinen, denn wo können Sie ein sichereres Gehege gegen Feinde finden als im Mutterleib (dh in der Kirche) und in der Gewissheit der wahren Erlösung? ... damit Sie dasselbe behalten Die Glaubensartikel und Verordnungen lobten ihn mit einem Mund und mit Herz für immer und ewig. " Ein Jahr später fiel Konstantinopel in die Hände der Türken, und so endete die zweite Botschaft von Böhmen an das orthodoxe Konstantinopel in unserer Geschichte, weil die Zeit der Versklavung auch für die griechische Kirche kam. Im Kampf um die Wahrheit Gottes fanden unsere Hussiten jedoch Verständnis und Anerkennung bei der ostorthodoxen Kirche. Selbst in Zeiten, die für sie gefährlich waren, wurde ihnen mit größtem Respekt eine liebevolle und helfende Hand gegeben. In der Zeit der gewaltsamen Wiederkatholisierung, Ende des 17. und Anfang des 18. Jahrhunderts. (Dark Ages) beeinflusste dann die orthodoxe Tradition von Cyrill und Methodius und das gleiche Schicksal der hussitischen Tradition, das am Anfang folgte. 90% der Protestanten wurden katholisiert. Im Osten, im orthodoxen subkarpatischen Russland, wurde 1649 eine Vereinigung mit der römischen Kirche gewaltsam gegründet (die Gründung der griechisch-katholischen Kirche). Die Vereinigung mit Rom akzeptierte einen Teil des Klerus und der Nation wurde gesagt, sie sei immer noch orthodox.

• Slavné reformní hnutí husitské se v Janu Husovi (+1415 římskokatolický kněz upálený v Kostnici) blížilo k východnímu pravoslaví jako k církvi věcně bližší prvotnímu křesťanství, k církvi kde byla pravda Kristova zachována. Jeroným Pražský, přítel Jana Husa, který navštívil mnoho zemí i Jerusalem a Rusko se v r. 1413 přihlásil k pravoslaví. Na Kostnickém sněmu mistr Jeroným přímo poukazoval na starodávné svazky národa českého s církví řeckou a uváděl též, že Češi nábožensky pocházejí od Řeků. Potvrzoval, že za mateřskou církev Čechů považuje církev pravoslavnou, že se hlásí k jejímu správnému uctívání a správné oslavě Boha. Vědomé spojení s pravoslavnou církví a nejstarší tradicí bylo hledáno r. 1452, když Konstantin Anglikos učitel a ctihodný husitský kněz přijel do Cařihradu. Církev cařihradská si od něj vyžádala písemné vyznání víry a uznala jej jako zdravé a dopisem r. 1452 dala najevo, že je ochotna k sesterskému spojení s Husity cituji: "I uslyšeli jsme od ní naučení pravé víry ... je-li tomu tak jak slyšíme a doufáme, nemeškejte spojiti se s námi v jednotu. Neboť, kde najdete bezpečnější ohradu proti nepřátelům než v lůně matky (tj. církve) a v jistotě pravého spasení? ...abyste s námi v jednom domě církve, zachovávajíce jedny a tytéž články víry a obřady, jedněmi ústy a srdcem chválili Jeho na věky věkův." Rok na to padl Cařihrad do rukou Turků, a tak skončilo v našich dějinách druhé poselství z Čech do pravoslavného Cařihradu, neboť i pro řeckou církev nastala doba poroby. Avšak v boji o pravdu Boží našli naši husité u východní pravoslavné církve pochopení a uznání. I v dobách pro ni samu nebezpečných byla jim podána láskyplná a pomocná ruka s největší úctou. V období násilné rekatolizace konec 17. a začátek 18. stol. (doba temna) postihl pak cyrilometodějskou pravoslavnou tradici a na ní v počátcích navazující husitskou tradici stejný osud. Celých 90% protestantů bylo pokatoličtěno. Na východě na Podkarpatské Rusi, která byla pravoslavná, byla r. 1649 násilně zaváděna unie s římskou církví (vznik řeckokatolické církve). Unii s Římem přijala část duchovenstva a národu bylo řečeno, že je i nadále pravoslavným.

Doch selbst in den schwierigsten Momenten gelang es unserem Volk, die Landessprache zu bewahren, und dies wurde zu einer Grundvoraussetzung für die Entstehung einer nationalen Wiederbelebung (der Prozess der Bildung einer modernen tschechischen Nation, Kultur und Sprache von Mitte des 18. Jahrhunderts bis 1848) auf der Grundlage der einheimischen slawischen Tradition. Mit der nationalen Wiederbelebung werden verdrängte rein volkstümliche und nationale Traditionen lebendig. Die Existenz der altslawischen Literatur in der Welt und auch früher in unserem Land, die Liebe zur Nation und ihrer Geschichte führte den römisch-katholischen Priester Josef Dobrovský zu einem wissenschaftlichen Interesse an altslawischen und gleichzeitig den ältesten literarischen Denkmälern in unserem Land - der Legende von St. Cyril, St. Methodius, St. Ludmila, St. Wenzel, St. Procopius. Und so zu Beginn des 19. Jahrhunderts. Neben den protestantischen Konfessionen bildet sich auch eine breite nationale Bewegung aus den Reihen der römisch-katholischen Kirche, die an allen Fronten vertreten ist - kulturell, religiös, wissenschaftlich, Politiker versuchen, unsere tschechische Nation zu erheben. Auch die Orthodoxie wird wiederbelebt. Im Revolutionsjahr 1848 diente ein serbisch-orthodoxer Priester der orthodoxen Heiligen Liturgie auf dem zentralen Platz (heute Wenzelsplatz) in Prag unter großer Beteiligung des Volkes. 1869 knüpften einige führende tschechische Politiker und Kulturschaffende anlässlich einer ethnografischen Ausstellung in Moskau Kontakte zu Vertretern der russischen Orthodoxie. Zu dieser Zeit wurden die Bemühungen zur Wiederherstellung des slawisch-orthodoxen Christentums in der tschechischen Nation immer offensichtlicher. Als Spiegelbild des Beginns der Bemühungen um eine Kirchenreform in der römisch-katholischen Kirche konvertierten einige Gelehrte zur Orthodoxie. Dank wichtiger Persönlichkeiten der tschechischen Wissenschaft und Kultur (Sladkovský, Brauner und Rieger) im Jahr 1870 mit Hilfe der slawischen Wohltätigkeitsorganisation aus St. Petersburg, der Kirche St. Nicholas auf dem Altstädter Ring. Die Kirche wurde hauptsächlich von tschechischer Intelligenz besucht, diente in der kirchenslawischen Sprache, und die Geistlichen waren überwiegend russisch. Zu Beginn des 20. Jahrhunderts wurde in Prag die Orthodoxe Diskussionsvereinigung gegründet, deren Aufgabe es war, die Orthodoxie unter den Tschechen zu fördern und zu verbreiten, ebenso wie in der Kirche St. Nicholas konnte vorher keine Religionsgemeinschaft existieren. Der Verein war auf die Hilfe der russisch-orthodoxen Kirche angewiesen. 1905 schlossen sich 104 tschechische Altkatholiken der orthodoxen Kirche in Prag an. Zu Beginn des Ersten Weltkriegs wurde die Kirche offiziell für die Orthodoxen geschlossen und der römisch-katholischen Kirche übergeben, und der russisch-orthodoxe Klerus musste Prag verlassen. Die Orthodoxe Diskussionsvereinigung wurde in Prag gegründet, deren Aufgabe es war, die Orthodoxie unter den Tschechen zu fördern und zu verbreiten, wie in der Kirche St. Nicholas konnte vorher keine Religionsgemeinschaft existieren.

• Náš lid si ale i v nejtěžších chvílích dovedl uchovat národní jazyk a ten se stal základním předpokladem vzniku národního obrození (proces formování novodobého českého národa, kultury a jazyka od poloviny 18. stol do r. 1848.) opírajícího se o domácí slovanskou tradici. S národním obrozením ožívají potlačované ryze lidové a národní tradice. Existence staroslovanské písemnosti ve světě, a též dříve u nás, láska k národu a jeho dějinám vedly římskokatolického kněze Josefa Dobrovského k vědeckému zájmu o staroslovanštinu a zároveň o nejstarší literární památky u nás – legendy o sv. Cyrilovi, sv. Metodějovi, sv. Ludmile, sv. Václavovi, sv. Prokopovi. A tak se na samém počátku 19. stol. formuje vedle protestantských vyznání též z řad římskokatolické církve široké národní hnutí, které se na všech frontách – kulturní, náboženské, vědecké, politické snaží pozvednout náš český národ. Dochází též k obrození pravoslaví. V revolučním roce 1848 sloužil srbský pravoslavný kněz na ústředním (nynějším Václavském) náměstí v Praze manifestačně za velké účasti lidu pravoslavnou svatou liturgii. V r. 1869 někteří přední čeští politici a kulturní představitelé při příležitosti národopisné výstavy v Moskvě navazují styky s představiteli ruského pravoslaví. V té době se již stále zřetelněji objevují snahy po obnovení slovanského křesťanství pravoslavného v českém národě. Též jako odraz počátku snah o církevní reformy v římskokatolické církvi přecházeli někteří vzdělanci k pravoslaví. Zásluhou významných osobností české vědy a kultury (Sladkovského, Braunera a Riegra) byl v Praze r. 1870 též pomocí slovanského dobročinného spolku z Petrohradu otevřen pro pravoslavné bohoslužby chrám sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Chrám navštěvovala převážně česká inteligence, sloužilo se v církevně slovanském jazyce a duchovenstvo bylo převážně ruské národnosti. Počátkem 20. stol byl založen spolek Pravoslavná beseda v Praze, jehož úkolem byla propagace a šíření pravoslaví mezi Čechy, neboť při chrámu sv. Mikuláše nesměla dříve existovat náboženská obec. Spolek se opíral o pomoc ruské pravoslavné církve. V r. 1905 se spojilo v Praze s pravoslavím 104 českých starokatolíků. Začátkem první světové války byl chrám úředně pro pravoslavné uzavřen a předán římskokatolické církvi, ruské pravoslavné duchovenstvo muselo opustit Prahu.

Während des Ersten Weltkriegs wächst die Kirchenreformbewegung jedoch auch in den Reihen der patriotischen katholischen Priester. Matěj Pavlík, ein mährischer Geistlicher, übernahm ebenfalls die Führung in dieser Bewegung. Die gesamte Bewegung kooperiert im nationalen Befreiungsprozess und bei der Schaffung einer unabhängigen Tschechoslowakischen Republik. Religiös und national gipfelte es nach der Proklamation der Tschechoslowakischen Republik im Jahr 1918 in der Massenreformbewegung, die sich zunächst an die Lehren und Traditionen der orthodoxen Kirche hielt. 1921 wurde der erste tschechisch-orthodoxe Bischof Gorazd (Matěj Pavlík) für Mähren in Jugoslawien - Belgrad - geweiht. Er nahm symbolisch den Namen Gorazd an, den ersten slawischen Bischof und Nachfolger des hl. Methodius (+885) Der tschechoslowakische Staat akzeptierte die neu gegründete tschechoslowakisch-orthodoxe Kirche auch mit Misstrauen aufgrund der Ereignisse in Russland nach 1917 und übte einen gewissen Druck auf ihre Ausrichtung aus.

• Avšak v době I. světové války sílí též v řadách vlasteneckých katolických kněží církevní reformní hnutí. Do čela tohoto hnutí se dostává také moravský duchovní Matěj Pavlík. Celé hnutí spolupůsobí při národně-osvobozovacím procesu a při vytváření samostatné Československé republiky. Nábožensky i národně vrcholí po prohlášení Československé republiky 1918 v masové reformní hnutí, které se hlásí zpočátku k učení a tradici církve pravoslavné. V r. 1921 byl pro Moravu vysvěcen v Jugoslávii – Bělehradě první český pravoslavný biskup Gorazd (Matěj Pavlík). Přijal symbolicky jméno Gorazd, prvního slovanského biskupa a nástupce sv. Metoděje (+885) Československý stát přijímal nově utvořenou československou pravoslavnou církev též vzhledem k událostem v Rusku po r. 1917 s nedůvěrou a vyvíjel určitý tlak na její orientaci.

Bau einer orthodoxen Kirche in der Tschechoslowakei

• Budování pravoslavné církve v Československu

Die orthodoxe Ausrichtung der Kirche in der neuen unabhängigen Tschechoslowakei musste Jahrtausende umfassen und von Anfang an die ideologischen Relikte der Vergangenheit, die Widrigkeiten der neuen tschechoslowakischen Regierung, Meinungsverschiedenheiten in der reformistischen religiösen Bewegung und viele äußere Schwierigkeiten bekämpfen. Gleichzeitig stand sie vor einer großen Aufgabe - für kirchliche Gemeinschaften, die sich von Grund auf der Orthodoxie verschrieben hatten, alle Voraussetzungen für das Wachstum der orthodoxen Religion nach der Tradition von Cyril und Methodius Eastern zu schaffen.

• Pravoslavná orientace církve v novém samostatném Československu musela překlenout celé tisíciletí a již od svého počátku bojovat s ideovými přežitky minulosti, bojovat s nepřízní nové československé vlády, s názorovou nejednotností v reformním náboženském hnutí, a mnoha vnějšími potížemi. A při tom před ní stál velký úkol – pro církevní obce, které se k pravoslaví přihlásily od základu vytvořit všechny předpoklady pro růst pravoslavného náboženského vyznání navazujícího na cyrilometodějskou východní tradici.

Die orthodoxe Kirche in unserem Gebiet wurde im 9. Jahrhundert gegründet. Die orthodoxe Kirche von Konstantinopel gehörte im 19. Jahrhundert territorial dazu. unter serbischer Gerichtsbarkeit. In der Zwischenzeit wurden die komplexen Zuständigkeitsfragen der neuen orthodoxen Kirche in der Tschechoslowakei geklärt. . Der orthodoxe Bischof Gorazd, der früher vom serbischen Patriarchen geweiht wurde, bewies die rechtliche Kontinuität der serbischen Kirche in unserem Gebiet und organisierte die tschechische Eparchie ordnungsgemäß. 1924 trat Bischof Gorazd aus dem Amt des Bischofs der Tschechoslowakischen Kirche zurück. die bereits von der orthodoxen Ausrichtung abgewichen ist und zusammen mit den gläubigen Orthodoxen eine orthodoxe Eparchie unter serbischer Gerichtsbarkeit mit Sitz in Prag gebildet hat. Bischof Gorazd gab ihm eine solide rechtliche und kanonische Grundlage, eine orthodoxe und liturgische Ordnung, in Übereinstimmung mit dem Evangelium und der Tradition der orthodoxen Kirche, einer nationalen Sprache der Anbetung, wie in der Zeit des hl. Cyril und Methodius. Er sah den Schwerpunkt seiner Missionsarbeit in Mähren, wo seine Beziehung zur orthodoxen Kirche zu dieser Zeit stärker war.

• Pravoslavná církev na našem území založená v 9. stol. pravoslavnou církví z Cařihradu patřila územně v 19. stol. pod jurisdikci srbskou. Mezi tím než se vyjasnily složité jurisdikční otázky nové pravoslavné církve v Československu byl cařihradským patriarchou Meletiem vysvěcen – chirotonisován na žádost České náboženské obce pravoslavné archimandrita Savatij a ustanoven arcibiskupem pražským a celého Československa pro 3 eparchie, jejichž utvoření archimandrita Savatij podle dosavadního vývoje v ČSR teprve předpokládal. Pravoslavný biskup Gorazd, dříve vysvěcený srbským patriarchou, dokázal právní kontinuitu srbské církve na našem území a řádně uspořádal českou eparchii. V r. 1924 biskup Gorazd rezignoval na úřad biskupa církve československé, která se již odklonila od pravoslavné orientace a spolu s věrnými pravoslavnými utvořili pravoslavnou eparchii pod srbskou jurisdikcí se sídlem v Praze. Biskup Gorazd jí dal pevný právní a kanonický základ, pravoslavný a liturgický řád, v souhlase s evangeliem a tradicí pravoslavné církve národní bohoslužebný jazyk, jako za dob sv. Cyrila a Metoděje. Těžiště své misijní práce viděl na Moravě, kde byl tehdy vztah k pravoslavné církvi silnější.

Das orthodoxe Volk in Böhmen und Mähren baute unter der Leitung von Bischof Gorazd aus eigener Kraft elf neue Kirchen und zwei Kapellen. Dank ihm wurden das grundlegende tschechische liturgische Buch Folk Collection of Prayers and Worship Songs der orthodoxen Kirche, Gorazds Katechismus und andere notwendige Bücher veröffentlicht. Was Bischof Gorazd in den ersten zwanzig Jahren der nächsten fünfzig Jahre in allen Bereichen der Erneuerenden Kirche tat, wurde nicht in einem Bruchteil entwickelt.

• Pravoslavný lid v Čechách a na Moravě z vlastních prostředků postavil pod vedením biskupa Gorazda do r. 1939 jedenáct nových chrámů a dvě kaple. Jeho zásluhou vyšla základní česká liturgická kniha Lidový sborník modliteb a bohoslužebných zpěvů pravoslavné církve, Gorazdův katechismus a další potřebné knihy. To co vykonal biskup Gorazd ve všech oblastech obnovující se církve za prvních dvacet let v následujících padesáti letech nebylo rozvíjeno ani ve zlomku.

Die produktive Arbeit der Kirche wurde 1939 durch die faschistische Besetzung unterbrochen. Aus der Botschaft gegen Faschismus und Krieg, die 1938 an alle orthodoxen Kirchen im Ausland gerichtet wurde, erfahren wir die Tiefe seines patriotischen Beispiels. Während der Besatzung und des Krieges zeigte diese kleine Kirche, wie stark sie mit dem tschechischen Volk und der tschechischen Nation verbunden ist und wie sie zu ihren Merkmalen Militanz, Heldentum und Engagement für die Angelegenheiten der Gerechtigkeit gehört und gehört. Durch die Unterbringung tschechoslowakischer Soldaten, Fallschirmjäger, die den stellvertretenden kaiserlichen Beschützer in Böhmen und Mähren liquidierten, versetzten der SS-Obergrppenführer und Generalpolizei Reinhard Heydrich in der Krypta des orthodoxen Doms und seine Enthüllung der entstehenden Kirche einen schweren Schlag. Am 4. September 1942 wurde Bischof Gorazd, Leiter der Kathedrale, Václav Čikl, der Geistliche Dr. Vladimir Petrek und Vorsitzender der älteren Gemeinde Jan Sonennvend erschossen. Ihre Familien starben zusammen mit anderen in Konzentrationslagern, orthodoxe Priester wurden zur Zwangsarbeit nach Deutschland geschickt, die Kirche wurde verboten und Eigentum beschlagnahmt. Der Erzbischof von Konstantinopel, Savatij, wurde ebenfalls 1942 verhaftet und im Konzentrationslager Dachau inhaftiert. Der Grund für seine Inhaftierung war, den Juden zu helfen.

• Plodnou práci církve přerušila v r. 1939 fašistická okupace. Z poselství proti fašismu a válce adresovaném v r 1938 všem pravoslavným církvím v zahraničí poznáváme hloubku jeho vlasteneckého příkladu. V době okupace a války tato malá církev ukázala, jak pevně je spjata s českým lidem a národem a jak náleží a patří k jejím vlastnostem bojovnost, hrdinství a obětavost pro věci spravedlnosti. Poskytnutím úkrytu, československým vojákům, parašutistům, kteří zlikvidovali zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě SS obergrppenführera a generála policie Reinharda Heydricha v kryptě pravoslavné katedrály, a jeho odhalením, byla zasazena rodící se církvi velká rána. Dne 4. září 1942 byli biskup Gorazd, představený katedrálního chrámu Václav Čikl, duchovní dr. Vladimír Petřek a předseda sboru starších Jan Sonennvend zastřeleni. Jejich rodiny spolu s dalšími zahynuly v koncentračních táborech, pravoslavní kněží byli posláni na nucené práce do Německa, církev zakázána, majetek konfiskován. Také arcibiskup cařihradské jurisdikce Savatij byl v r. 1942 zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Dachau. Důvodem jeho uvěznění byla pomoc Židům.

Nach dem Krieg war die Kirche ohne tschechischen Bischof, sie war schwach und erschöpft. Orthodoxe Geistliche, die die Schrecken des Krieges überlebten, waren fest entschlossen, die begonnene Reise fortzusetzen. Sie hatten auch gute Voraussetzungen. Es gab ungefähr 20.000 orthodoxe Gläubige in Gorazds tschechischer und mährisch-schlesischer Eparchie. 1947 kehrten 40.000 Tschechen, hauptsächlich orthodoxen Glaubens, aus Wolhynien (UdSSR) in die Tschechoslowakei zurück und wanderten Ende des 19. Jahrhunderts aus wirtschaftlichen Gründen aus Böhmen nach Russland aus. Vor dem Ersten Weltkrieg und zwischen den beiden Weltkriegen gab es eine Bewegung von Ostkatholiken (Uniates oder griechische Katholiken), die zur ursprünglichen orthodoxen Kirche zurückkehrten, und sogar 1950 meldeten sich einige Geistliche und Gläubige, insbesondere in der Slowakei, freiwillig zur orthodoxen Kirche. Niemand wusste jedoch, wie tragisch das Schicksal der orthodoxen Kirche in der Tschechoslowakei war.

• Po válce byla církev bez českého biskupa, byla slabá a vyčerpaná. Pravoslavní duchovní, kteří přežili hrůzy války měli velké odhodlání pokračovat v započaté cestě. Měli také dobré předpoklady. Bylo zde okolo 20 tisíc pravoslavných věřících v Gorazdově české a moravskoslezské eparchii. V r. 1947 se vrátilo do Československa z Volyně (SSSR) 40 tisíc Čechů, většinou pravoslavného vyznání, kteří emigrovali z Čech do Ruska na konci 19. století z ekonomických důvodů. Před první světovou válkou a mezi dvěma světovými válkami existovalo hnutí návratu katolíků východního obřadu (uniatů, neboli řeckokatolíků) do původní pravoslavné církve a i v r. 1950 se někteří duchovní a věřící hlavně na Slovensku dobrovolně přihlásili k pravoslavné církvi a připojili se k ní. Nikdo však netušil jak tragický osud očekává pravoslavnou církev v Československu. Název pravoslavné církve i církev sama byla hrubě zneužita a znásilněna pro politický akt.

Unmittelbar nach dem Krieg, bereits im Juni 1945, stand die tschechische Kirche unter der Führung von Proto Ing. Sie wandte sich mit einem Memorandum und der Bitte, einen Bischof zur Leitung der Waisenkirche zu entsenden, an die serbische Mutterkirche (J. Leixner, Allgemeine Kirchengeschichte, Prag 1957, S. 177) .

• Bezprostředně po válce už v červnu 1945 se česká církev pod vedením protojereje Dr. Ing. Václava Červína obrátila na mateřskou církev srbskou s memorandem a žádostí o vyslání biskupa, který by osiřelou církev vedl (J. Leixner, Všeobecné dějiny církevní, Praha 1957, str. 177).

Die sowjetische Politik bezog die Tschechoslowakei sofort in ihren Interessenbereich ein. Stalin überließ nichts dem Zufall. Der Moskauer Patriarch Alexy schickte daher im Oktober 1945 Erzbischof Fotija nach Prag, der Vertreter der tschechischen Eparchie aufforderte, die Moskauer Gerichtsbarkeit zu akzeptieren (HP 1946/2, S. 18) . Moskaus Einfluss war stark. Moskau hatte auch leidenschaftliche Mitarbeiter und das Ergebnis war sichtbar. Die Atmosphäre der Begeisterung nach Kriegsende und Befreiung spielte ebenfalls eine bedeutende Rolle.

• Sovětská politika zahrnula okamžitě do sféry svých zájmů Československo. Stalin neponechal nic náhodě. Moskevský patriarcha Alexij tak posílá do Prahy v říjnu 1945 arcibiskupa Fotije, který vyzval zástupce české eparchie, aby přijali moskevskou jurisdikci (H.P. 1946/2, str. 18). Vliv Moskvy byl silný. Moskva měla i horlivé spolupracovníky a výsledek byl vidět. Značnou roli sehrála též atmosféra nadšení z konce války a osvobození.

Die eparchiale Versammlung der tschechischen Eparchie traf am 8. November 1945 in Olomouc eine fatale Entscheidung, die Gerichtsbarkeit zu ändern, obwohl Bischof Gorazd die Legitimität der Gerichtsbarkeit der serbisch-orthodoxen Kirche in unserem Hoheitsgebiet bewiesen hatte und die staatliche Verwaltung diese Gerichtsbarkeit offiziell anerkannte. Die serbische Kirche hielt eine solche Änderung nicht für kanonisch, und Bischof Vladimír (Rajič) erklärte während seines Besuchs in Prag vom 26. November bis 2. Dezember, er sei gekommen, um der tschechischen Kirche zu helfen, da die Synode der serbischen Kirche um Hilfe gebeten hatte (HP 1946/1, p. 7-8) . Seine erste Frage war: "Was haben wir Ihnen angetan, um aus unserer serbischen Gerichtsbarkeit auszusteigen und unter die Moskauer Gerichtsbarkeit zu gelangen?"

• Eparchiální shromáždění české eparchie přijalo 8. listopadu 1945 v Olomouci osudné rozhodnutí o změně jurisdikce i přesto, že biskup Gorazd dokázal oprávněnost jurisdikce srbské pravoslavné církve na našem území a státní správa oficiálně uznávala již tuto jurisdikci. Srbská církev takovouto změnu nepovažovala za kanonickou a biskup Vladimír (Rajič) při své návštěvě Prahy ve dnech 26. 11. - 2. 12. sdělil, že přijel české církvi pomoci, neboť o pomoc žádala Synod srbské církve (H.P. 1946/1, str. 7-8). Jeho první otázka zněla: "Co jsme vám udělali, že jste se odtrhli od naší srbské jurisdikce a přešli pod jurisdikci Moskevskou?"

Darüber hinaus wurde ein Plan zur "Aufhebung der Union mit Rom" ausgearbeitet - ein Verbot der Aktivitäten und Aktivitäten der griechisch-katholischen Kirche in der Slowakei. Griechische Katholiken oder Katholiken des östlichen Ritus waren ursprünglich bis 1649 orthodox. Im 17. Sol. Im östlichen Teil unseres Territoriums gründeten der Wiener Hof, die Jesuiten und die Feudalherren gewaltsam eine "Vereinigung" mit Rom und schufen so die griechisch-katholische Kirche, die fälschlicherweise die Position der orthodoxen Kirche übernahm.

• Dále byl připraven plán "zrušení unie s Římem" – zákaz působení a činnosti řeckokatolické církve na Slovensku. Řeckokatolíci, neboli katolíci východního obřadu byli původně do r. 1649 pravoslavní. V 17. sol. ve východní části našeho území vídeňský dvůr, jesuité a feudálové násilně zavedli "unii" s Římem, vznikla tak řeckokatolická církev, která se zmocnila neprávem pozic pravoslavné církve.

Die Aufhebung der "Union" mit Rom - der griechisch-katholischen, besser katholischen Kirche des Ostritus - wurde in der Tschechoslowakei von den Kommunisten mit intensiver Hilfe der Staatssicherheit zusammen mit einigen Geistlichen und Mitgliedern unserer und der katholischen Kirche des Ostritus durchgeführt. Es war eine Verletzung der Menschenrechte und ein politischer Akt, der unter anderem als Beginn der Liquidation der Kirchen in der Tschechoslowakei dienen sollte.

• Zrušení "unie" s Římem – řeckokatolické správněji katolické církve východního obřadu prováděli v Československu komunisté, za intenzívní pomoci státní bezpečnosti, společně s některými duchovními a členy naší i katolické církve východního obřadu v součinnosti a za řízení státních a bezpečnostních orgánů ze SSSR. Bylo to porušení lidských práv a politický akt, který měl sloužit mimo jiné též jako počátek likvidace církví v Československu.

Es wäre naiv zu glauben, dass einer der Initiatoren der Abschaffung der "Gewerkschaft" die Meinung des damaligen orthodoxen Klerus in Böhmen und Mähren zu diesem Thema gefragt hat. Wir haben Beweise dafür, dass tschechische Geistliche solchen Gewalttaten nicht zustimmten und 1950 nicht an der Abschaffung der "Gewerkschaft" teilnahmen.

• Bylo by naivní se domnívat, že někdo z iniciátorů zrušení "unie" se ptal na názor tehdejších pravoslavných duchovních v Čechách a na Moravě k této otázce. Máme důkazy, že čeští duchovní s takovými akty násilí nesouhlasili a na zrušení "unie" v r. 1950 se nepodíleli.

In einer Atmosphäre der Angst und des Grauens wagten die meisten anderen christlichen Kirchen nicht, sich gegen den Willen und die Gewalt der Staatsmacht auszusprechen, die den Katholiken des östlichen Ritus oder anderen Kirchen angetan wurden. Sowohl die christlichen Kirchen als auch unsere Bürger waren nicht gegen den Missbrauch der orthodoxen Kirche und den Schutz der orthodoxen Kirche, die sich nicht verteidigen konnten. Das Szenario "Auflösung der Gewerkschaft" war naiv einfach. Im übertragenen Sinne mussten die Katholiken des östlichen Ritus in einer Nacht orthodox werden, mit Ausnahme derer, die dies freiwillig taten.

• V atmosféře strachu a hrůzy se ani většina ostatních křesťanských církví neodvážila otevřeně vystoupit proti zvůli a násilí státní moci, které se dělo katolíkům východního obřadu, nebo i dalším církvím. Křesťanské církve, ale i naši občané, nevystoupili taktéž ani proti zneužití pravoslavné církve a na ochranu pravoslavné církve, která se sama nemohla ubránit. Scénář "zrušení unie" byl naivně prostý. Obrazně řečeno za jednu noc se museli katolíci východního obřadu, kromě těch, kteří tak učinili dobrovolně, stát pravoslavnými.

In der Slowakei stellte sich das Problem, wie man den ehemaligen Katholiken des Ostritus dienen sollte, die jetzt in orthodoxe Kommunisten umbenannt wurden. Die Bischöfe der katholischen Kirche des Ostritus und die meisten ihrer Geistlichen lehnten eine solche Änderung ab und "landeten überwiegend im Exil - normalerweise in Böhmen - oder in überfüllten Gefängnissen in Leopoldow, Ilava, Valdice, Kartäuser und anderswo" (Katolický týdeník 1991/6 p. 4).

• Na Slovensku vznikl problém jak sloužit bývalým katolíkům východního obřadu nyní přejmenovaným komunisty na pravoslavné. Biskupové katolické církve východního obřadu a větší část jejich duchovních odmítla takovou změnu a "ve zdrcující většině skončili ve vyhnanství – zpravidla v Čechách – nebo také v přeplněných věznicích v Leopoldově, Ilavě, Valdicích, Kartouzích a jinde" (Katolický týdeník 1991/6 str. 4).

In der ersten Periode wurde die Hilfe von Geistlichen und Bischöfen aus der UdSSR angefordert, und die Geistlichen und Mitglieder der griechisch-katholischen Kirche des östlichen Ritus, die diese Kirche als Abtrünnige bezeichnete, begannen teilweise zu helfen.

• Pro první období byla vyžádána pomoc duchovních a biskupů ze SSSR, částečně začali pomáhat duchovní a členové řeckokatolické církve východního obřadu, které tato církev nazývala odpadlíky.

Die Kommunisten erfüllten ihren Plan auch, indem sie geeignete Personen aus ihrem Zentrum benannten, die nichts mit der orthodoxen Kirche zu tun hatten, um kurze Kurse zu belegen, damit sie sofort in den verlassenen Pfarreien der katholischen Kirche des östlichen Ritus dienen konnten, die jetzt orthodox sind. Es wurde auch verwendet, dass die orthodoxe theologische Fakultät in Prag wie andere theologische Fakultäten von Prag nach Prešov verlegt werden musste und ihre ehemaligen Professoren erneut die ehemaligen Geistlichen der katholischen Kirche der Ostkirche wurden, um die orthodoxe Kirche "zu stärken". Die Verlegung der Fakultät von Prag nach Prešov litt zum Teil unter einem in den tschechischen Regionen lebenden Zweig der orthodoxen Kirche (HP 1991/2, S. 46) . Die orthodoxe Kirche in den tschechischen Ländern begann sich in einem anderen spirituellen und politischen Klima zu entwickeln.

• Komunisté naplňovali svůj plán i tím, že určili ze svého středu příhodné jedince, kteří neměli nic společného s pravoslavnou církví, aby absolvovali krátké kursy a mohli tak okamžitě sloužit na opuštěných farnostech katolické církve východního obřadu, nyní již pravoslavných. Využilo se i toho, že Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Praze musela být, jako i jiné bohoslovecké fakulty, přemístěna z Prahy do Prešova a jejími profesory se stali opět bývalí duchovní katolické církve východního obřadu, aby "upevňovali" pravoslavnou církev. Přenesením fakulty z Prahy do Prešova do jisté míry utrpěla větev pravoslavné církve, která žije v českých krajích (H. P. 1991/2 str. 46). Pravoslavná církev v českých zemích se začala vyvíjet v odlišném duchovním i politickém klimatu.

Ein weiteres brennendes Problem für die orthodoxe Kirche in der Tschechoslowakei war die Gewährung der Autokephalität (Unabhängigkeit) durch die russisch-orthodoxe Kirche im Jahr 1951.

• Další ožehavou otázkou pro pravoslavnou církev v Československu bylo udělení autokefality (samostatnosti) ruskou pravoslavnou církví v r. 1951.

Gegenwärtig

• Současnost

Die aufstrebende und sich ausbreitende orthodoxe Kirche in den 1950er Jahren wurde von verschiedenen Kräften beeinflusst, wie der Kontext nahelegt. Negative Kräfte in der orthodoxen Kirche sind geblieben und bestehen fort. Sie kämpften immer noch und kämpften. Wir zahlen einen hohen Preis für die Fehler anderer Menschen und unsere eigenen Unvollkommenheiten und die Unkenntnis der objektiven Wahrheit. Die nach dem Zweiten Weltkrieg zerstörte und wiederhergestellte orthodoxe Kirche in Böhmen konnte sich jedoch kaum von den verdeckten "hohen politischen Zielen" der Sowjetmacht in der Slowakei überzeugen, die in Lametta gehüllt und populistisch interpretiert wurden. In diesem Zusammenhang dürfen wir nicht vergessen, dass sich die Slowakei während des Zweiten Weltkriegs von den tschechischen Ländern losgesagt und sich dem faschistischen Deutschland angeschlossen hat. Sie konnte auch nicht die politische Macht haben, sich den Befreiern zu widersetzen, und die Schaffung einer orthodoxen Kirche in der Slowakei war für die Sieger ein Triumph des Krieges. Das Schicksal der tschechischen Länder und der tschechisch-orthodoxen Kirche war anders. Die tschechische Nation wurde vom faschistischen Deutschland verraten, besetzt und gegen die Besetzung gekämpft. Die orthodoxe Kirche in Böhmen nahm am ersten Widerstand teil, wurde liquidiert und verdiente die Tschechoslowakei. Die orthodoxe Kirche in der Slowakei hat diesen Weg des Opfers nicht beschritten, und dennoch ist sie seit den 1950er Jahren ein diktierendes Element in unserer Kirche geworden.

• Vliv na tvořící se a šířící se pravoslavnou církev v 50. letech měly různé síly, jak vyplývá z kontextu. Negativní síly v pravoslavné církvi zůstaly a přetrvávají. Stále se s nimi bojovalo a bojuje. Platíme vysokou cenu za cizí chyby a vlastní nedokonalost a neznalost objektivní pravdy. Avšak zničená a po druhé světové válce znovu obnovovaná pravoslavná církev v Čechách těžko mohla sama prohlédnout zatemnělé "vysoké politické cíle" sovětské moci na Slovensku, zabalené do pozlátka a populisticky interpretované. Nemůžeme v této souvislosti ani opomenout fakt, že se Slovensko v době druhé světové války odtrhlo od českých zemí a přidalo se k fašistickému Německu. Nemohlo mít ani politickou sílu vzdorovat osvoboditelům a vytvoření pravoslavné církve na Slovensku bylo válečným triumfem vítězů. Osud českých zemí i české pravoslavné církve byl jiný. Český národ byl zrazen, okupován a bojoval proti okupaci fašistickým Německem. Pravoslavná církev v Čechách se účastnila mezi prvními odboje, byla likvidována a zasloužila se o Československo. Pravoslavná církev na Slovensku touto cestou oběti neprošla a přesto se od 50. let dodnes stala diktujícím elementem v naší církvi.

Nach der Verfassung der Tschechoslowakischen Sozialistischen Republik war die Religionsfreiheit in der Tschechoslowakei garantiert. Vor der Revolution im November 1989 proklamierte das kommunistische Regime jedoch offiziell den Atheismus durch Macht und zerstörte systematisch die religiösen Überzeugungen von Gläubigen und unterdrückten Kirchen und religiösen Gesellschaften. Klöster wurden abgeschafft, viele Geistliche wurden durch Mönchsorden aufgelöst und Gläubige wurden interniert oder der Möglichkeit beraubt, ihre Mission auszuführen. Diejenigen, die den Mut hatten, sich mit wenigen Ausnahmen zu ihrem Glauben zu bekennen, konnten nicht an Universitäten studieren und keine höhere Position in der Gesellschaft erreichen. Wir konnten nicht genug religiöse Literatur veröffentlichen. Die Kirche durfte keine gemeinnützigen und sozialen Aktivitäten durchführen. Die theologischen Fakultäten wurden von den Universitäten entfernt, standen unter der sehr strengen Kontrolle des Sekretariats für kirchliche Angelegenheiten, und nur eine begrenzte Anzahl von Studenten konnte Theologie studieren.

• Podle ústavy ČSSR byla v Československu zaručena svoboda vyznání. Před listopadovou revolucí 1989 však komunistický režim mocenskými prostředky oficiálně proklamoval ateizmus a systematicky ničil náboženské přesvědčení věřících a utlačoval církve a náboženské společnosti. Kláštery byly zrušeny, mnišské řády rozpuštěny mnoho duchovních a věřících bylo internováno nebo pozbaveno možnosti vykonávat své poslání. Kdo měl odvahu vyznávat svoji víru až na malé výjimky, nemohl studovat na universitách a nemohl dosáhnout vyššího postavení ve společnosti. Nemohli jsme vydávat dostatečné množství náboženské literatury. Církvi nebylo dovoleno vykonávat charitativní a sociální činnost. Teologické fakulty byly vyjmuty z universit, byli pod velmi přísnou kontrolou Sekretariátu pro věci církevní a pouze omezený počet studentů mohl studovat teologii.

Von Zeit zu Zeit verbesserte sich die religiöse Situation leicht. In den 1960er Jahren begann unsere orthodoxe Kirche, ökumenische Beziehungen aufzubauen. Protestantische Konfessionen bildeten zusammen mit der orthodoxen Kirche den Ökumenischen Kirchenrat. Die orthodoxe Kirche in der Tschechoslowakei wurde Mitglied des Ökumenischen Rates der Kirchen und der Konferenz der europäischen Kirchen in Genf. Durch diese internationalen Organisationen und dank der Tätigkeit des Ökumenischen Patriarchats (Panorthodoxe Gaterings) hatte die orthodoxe Kirche in der Tschechoslowakei die Möglichkeit, Brüder und Schwestern aus dem Ausland über ihre Schwierigkeiten, Sorgen und Probleme zu informieren.

• Čas od času se náboženská situace nepatrně zlepšovala. V 60. letech naše pravoslavná církev začala rozvíjet ekumenické styky. Protestantské denominace spolu s pravoslavnou církví utvořili Ekumenickou radu církví. Pravoslavná církev v Československu se stala členem Světové rady církví a Konference evropských církví v Ženevě. Přes tyto mezinárodní organizace a díky aktivitě ekumenického patriarchátu (Pan-Orthodox gaterings) měla pravoslavná církev v Československu příležitost informovat bratry a sestry ze zahraničí o svých těžkostech, starostech a problémech.

In den 1980er Jahren war das kommunistische Regime unter dem starken Einfluss der öffentlichen Meinung der Welt gezwungen, den Kirchen mehr Raum für Operationen im In- und Ausland zu geben. Unsere orthodoxe Kirche hat mit Hilfe des Ökumenischen Patriarchats von Konstantinopel und anderer einen Dialog der Liebe und Freundschaft mit vielen Kirchen in Ost und West aufgebaut. Das Treffen mit dem Ökumenischen Patriarchen Dimitrios in Konstantinopel im Jahr 1984 und sein Besuch in Prag im Jahr 1988 waren bedeutsam.

• V 80. letech byl pod silným vlivem světového veřejného mínění komunistický režim donucen dát církvím větší prostor k činnosti doma i v zahraničí. Naše pravoslavná církev s pomocí ekumenického cařihradského patriarchátu a dalších navázala dialog lásky a přátelství s mnohými církvemi Východu i Západu. Významné bylo setkání s ekumenickým patriarchou Dimitriosem v Cařihradě r, 1984 a jeho návštěva v Praze r. 1988.

Das wichtigste Ereignis im Leben der orthodoxen Kirche in der Tschechoslowakei ist die Heiligsprechung des Herrn des Märtyrers Gorazd, Bischof von Böhmen und Mähren-Schlesien, anlässlich des 45. Jahrestages seines Martyriums am 4. September 1987 unter Beteiligung der orthodoxen ausländischen Fremdkirchen.

• Za nejdůležitější událost v životě pravoslavné církve v Československu považujeme kanonizaci vladyky mučedníka Gorazda, biskupa českého a moravskoslezského u příležitosti 45. výročí jeho mučednické smrti 4. září 1987 za účasti sesterských pravoslavných zahraničích církví.

In der Tschechoslowakei fanden nach der sanften Revolution im November 1989 viele Veränderungen statt. Präsident Vaclav Havel versprach allen Kirchen und religiösen Gesellschaften wahre Freiheit. Die theologischen Fakultäten sind wieder Teil der Universitäten geworden. Wir bedauern, dass die orthodoxe theologische Fakultät in Prešov trotz unserer Bemühungen nicht nach Prag zurückgekehrt ist, sondern Teil der Šafařík-Universität in Košice in der Ostslowakei geworden ist.

• Mnoho změn probíhalo v Československu po něžné revoluci v listopadu 1989. Prezident Václav Havel slíbil opravdovou svobodu všem církvím a náboženským společnostem. Teologické fakulty se staly opět součástí universit. S politováním musíme konstatovat, že i přes naši snahu se Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Prešově nevrátila zpět do Prahy, ale stala se součástí Šafaříkovy university v Košicích na východním Slovensku.

Ende 1992 fand in Prešov, Slowakei, die Versammlung der orthodoxen Kirche statt. In der angespannten Atmosphäre vor der Teilung der Tschechoslowakei wurde eine neue Verfassung verabschiedet, die nach der Teilung der Tschechoslowakei in zwei unabhängige Staaten, Böhmen und die Slowakei, nicht die reale Situation in Kirche und Staat widerspiegelt und versucht, die Einheit der Kirche in zwei getrennten souveränen Staaten zu erklären. Die beiden Länder behandeln ihre nationalen, internationalen und kirchlichen politischen Fragen in einem völlig anderen Ansatz. Die neue Verfassung beschränkte auch die Rechte des Volkes Gottes im Gegensatz zu der von Bischof Gorazd eingeführten Praxis unter dem Einfluss der üblichen Diktate der orthodoxen Kirche in der Slowakei.

• Na konci r. 1992 se konal na Slovensku v Prešově sněm pravoslavné církve. V napjaté atmosféře před rozdělením Československa se přijímala nová ústava církve, která po rozdělení Československa na dva samostatné státy Čechy a Slovensko, neodráží skutečný stav situace v církvi a státě a pokouší se deklarovat jednotné působení církve ve dvou samostatných suverénních státech České republice a Slovenské republice. Obě země zcela rozdílným přístupem řeší své vnitrostátní i mezinárodní otázky i otázky církevní politiky. Novou ústavou byla také omezena práva Božího lidu, oproti praxi kterou zavedl vladyka Gorazd, a to pod vlivem obvyklého diktátu pravoslavné církve na Slovensku.

Nach der Gründung der Tschechischen Republik im Jahr 1993 entwickelt sich die Situation für alle Kirchen positiv. Es ist möglich, wieder Religion in Schulen zu unterrichten, wohltätige, soziale Veröffentlichungen und aufschlussreiche missionarische Aktivitäten von Kirchen entwickeln sich. Die Zahl neuer Kirchen und religiöser Gesellschaften wächst sogar, aber leider auch neuer Sekten für Gott. Die zahlreichste in der Tschechischen Republik ist die römisch-katholische Kirche (4.020.000 Gläubige). Die orthodoxe Kirche macht nur einen kleinen Prozentsatz der Bevölkerung aus (etwa 20.000 Gläubige). Manchmal haben wir Ängste und Sorgen über das Schicksal unserer kleinen orthodoxen Kirche, aber wir glauben, dass die Wahrheit nicht immer auf der Seite derer steht, die mehr und stärker sind. Immerhin verzeichnete die katholische Kirche nach dem anfänglichen Anstieg der Zahl der Gläubigen an Gottesdiensten eine allmähliche Ausdünnung der Reihen auf fast das Niveau vor 1989, und ihre Mönchsorden kämpfen normalerweise ums Überleben. Im Gegenteil, unsere Kirche erlebt ein allmähliches und stetiges Wachstum des Interesses. Wir können jedoch nicht genügend qualifizierte Mitarbeiter für priesterliche und andere wichtige Berufe zur Verfügung stellen, und es fehlen uns finanzielle Mittel. In der Gesellschaft werden Entscheidungen über die Trennung von Kirche und Staat getroffen. Die orthodoxe Kirche in der Slowakei hat ebenfalls Tests bestanden, und die Situation verbessert sich.

• Po vzniku České republiky v r. 1993 se situace pro všechny církve vyvíjí příznivě. Je možné opět vyučovat náboženství na školách, rozvíjí se charitativní, sociální vydavatelská, osvětová misijní činnost církví. Dokonce se rozrůstá počet nových církví a náboženských společností, ale žel Bohu i nových sekt. Nejpočetnější je v České republice církev římskokatolická (4 020 000 věřících). Pravoslavná církev zahrnuje jen malé procento obyvatelstva (asi 20 000 věřících). Někdy máme strach a obavy o osud naší malé pravoslavné církve, ale jsme přesvědčeni, že pravda nemusí být vždy na straně těch kterých je více a jsou silnější. Ostatně katolická církev zaznamenala po počátečním nárůstu věřících na bohoslužbách postupné prořídnutí řad až téměř na stav před r. 1989, jejich mnišské řády většinou bojují o přežití. Naše církev naopak zaznamenává postupný a neustálý růst zájmu. Nedokážeme však zajistit dostatek kvalitních lidí pro kněžská a další důležitá povolání, chybí nám i finanční zdroje. Ve společnosti se rozhoduje o oddělení církve a státu. Pravoslavná církev na Slovensku rovněž prošla zkouškami, situace se zlepšuje.

Wir haben Freiheit, wir können neue Tempel bauen, Klöster und kirchliche Schulen errichten. Wir können religiöse Literatur veröffentlichen und unsere Kinder im orthodoxen Glauben erziehen. Jugendaktivität wird wiederbelebt. Wir können viel tun, aber für viele Dinge reichen wir nicht aus. Heute erlaubt uns die Freiheit, die wahre Realität und den wahren Stand der Dinge in der Kirche zu kennen. Wie unsere Kirche nach den 1940er Jahren des kommunistischen Regimes und unserer unkritischen Konformität gestört, erschöpft und schwach ist.

• Máme svobodu, můžeme budovat nové chrámy, zakládat kláštery a církevní školy. Můžeme vydávat náboženskou literaturu a vychovávat své děti v pravoslavné víře. Oživuje se činnost mládeže. Mnoho můžeme, ale na mnoho věcí nestačíme. Svoboda nám dnes dovoluje poznat pravou skutečnost a pravý stav věci v církvi. Jak je naše církev po 40. letech působení komunistického režimu i naší nekritickou konformitou narušena, vyčerpána a slabá.

Wir erleben andere ungewöhnliche Ereignisse in der orthodoxen Kirche, die vor der Revolution von 1989 nicht vorstellbar waren. Orthodoxe Gottesdienste werden im tschechischen Radio und Fernsehen ausgestrahlt. Orthodoxe Geistliche und Laien sind zu Radio und Fernsehen eingeladen, um an ökumenischen Dialogen und Debatten teilzunehmen. Seit 1990 nimmt Präsident Havel oder ein Mitglied der Regierung und des diplomatischen Korps jedes Jahr an Trauergottesdiensten in der orthodoxen Kathedrale von St. Cyril und Methodius in Prag teil, einem wichtigen Denkmal für den Widerstand gegen den Faschismus und einem Ort, an dem tschechoslowakische Soldaten und Fallschirmjäger den Abgeordneten zerstörten Reichsschützer in Böhmen und Mähren SS Obergrppenführer und Generalpolizei Reinhard Heydrich. Wir haben in Prag gebaut 1995 neues Nationaldenkmal für die Opfer von Heydrichiad - ein Ort der Versöhnung in der orthodoxen Kathedrale von St. Cyril und Methodius in Prag. Die meisten Kirchengemeinden in Böhmen und Mähren werden aktiviert. In Mähren wurde ein spirituelles ökumenisches Zentrum errichtet, und 1994 wurde Prinz Rostislav von unserer Kirche heilig gesprochen und Cyrill und Methodius nach Großmähren eingeladen (863).

• Jsme svědky dalších neobvyklých událostí v pravoslavné církvi, které nebyly myslitelné před revolucí 1989. Pravoslavné bohoslužby jsou vysílány v českém rozhlase a televizi. Pravoslavní duchovní i laici jsou zváni do rozhlasu a televize, aby se účastnili ekumenických dialogů a diskusí. Od r. 1990 se prezident Havel, nebo členové vlády a diplomatického sboru každoročně účastní vzpomínkových smutečních bohoslužeb v pravoslavné katedrále svatého Cyrila a Metoděje v Praze, která je významným památníkem odboje proti fašismu a místem, kde nalezli úkryt českoslovenští vojáci, parašutisté, kteří zlikvidovali zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě SS obergrppenführera a generála policie Reinharda Heydricha. V Praze jsme vybudovali v r. 1995 nový Národní památník obětí Heydrichiády – místo smíření při pravoslavném katedrálním chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Praze. Většina církevních obcí v Čechách a na Moravě se aktivizuje. Na Moravě bylo postaveno duchovní ekumenické středisko a v r. 1994 byl kanonizován naší církví kníže Rostislav, který pozval Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu (863)

Die Menschen interessieren sich immer mehr für die orthodoxe Kirche und nehmen den Reichtum der orthodoxen Theologie, der Religionsphilosophie, der Kunst und der Spiritualität wahr. Er sieht, dass die orthodoxe Kirche trotz Erschöpfung und geschwächter Kräfte versucht, die Integrität der apostolischen, kyrilischen und methodischen Traditionen zu überwachen. Wir wollen uns einen festen Platz neben allen demokratischen Kräften der neuen Tschechischen Republik sichern und an der Staatlichkeit, Kultur und Spiritualität unserer Nation teilnehmen, ebenso wie eine heilige apostolische Generalkirche zu Beginn unserer Geschichte in der Zeit der Heiligen Kyrill und Methodius. Ich bin überzeugt, dass wir die Probleme, die durch Reue und Liebe entstehen, schrittweise lösen werden.

Prot. J. Š.

Prag, August 1996

O pravoslavnou církev se lidé začínají více zajímat, vnímají bohatství pravoslavné teologie, náboženské filosofie, umění a spirituality. Vidí, že pravoslavná církev i přes vyčerpanost a oslabené síly se snaží bdít nad neporušeností apoštolské a cyrilometodějské tradice. Chceme si zasloužit trvalé místo po boku všech demokratických sil nové České republiky a podílet se na státnosti, kultuře a duchovnosti našeho národa stejně jako to dělala jedna, svatá obecná, apoštolská církev na úsvitě našich dějin v období svatých Cyrila a Metoděje. Jsem přesvědčen, že pokáním a láskou vznikající problémy postupně vyřešíme.

Prot. J. Š.

Praha, srpen 1996

Orthodoxe Religion in der Tschechischen Republik. Einführung

• Pravoslavné vyznání v České republice. Úvod auf http://www.orthodoxia.cz/

--Methodios (Diskussion) 16:25, 28. Okt. 2020 (CET)

Überblick 3

Das Glaubensbekenntnis der orthodoxen Kirche basiert auf der Heiligen Schrift und der allgemeinen kirchlichen Tradition. Die kirchliche Tradition wird sowohl in der Ordnung der Kirche als auch in ihrem Leben und in den Schriften der Heiligen Väter, dh der Kirchenschreiber aus den ersten Jahrhunderten der Geschichte des Christentums, bewahrt.

• Věrouka pravoslavné církve spočívá na Písmu svatém a na všeobecné církevní tradici. Církevní tradice je zachována jednak v řádu církve a jejím životě, jednak ve spisech svatých Otců, tj. církevních spisovatelů z prvních století dějin křesťanství.

Der Glaube der orthodoxen Kirche wurde auf der Grundlage der ältesten von Gläubigen getauften Texte formuliert, die auf Tradition und der Heiligen Schrift basierten, und teilweise im Jahr 325 allgemein verwendet, als er von der Ersten Generalversammlung aller christlichen Ortskirchen in Nike angenommen wurde ergänzt durch die Zweite Generalversammlung der Kirche im Jahr 381 in Konstantinopel. Dieses Glaubensbekenntnis, Nikeo (oder Nicea) - Konstantinopel genannt, war allen örtlichen Kirchen gemeinsam und zu einer heiligen, allgemeinen, apostolischen christlichen Kirche vereint. Alle nachfolgenden Generalversammlungen der Kirche haben dieses Bekenntnis getreu erklärt und verboten, es zu ändern. Im Westen wurde das Wort "Filioque" jedoch später ohne Beschluss der Generalversammlung der Kirche eingefügt, wodurch der gemeinsame Glaube der Kirche an den Heiligen Geist verletzt wurde.

• Vyznání víry pravoslavné církve bylo zformulováno na základě nejstarších textů, vyznávaných věřícími při křtu, opírajících se o Tradici a Písmo svaté, a do všeobecného užívání uvedeno částečně v roce 325, kdy bylo přijato prvním všeobecným sněmem všech křesťanských místních církví, konaným v Nikei, a poté doplněno druhým všeobecným církevním sněmem v roce 381, konaným v Cařihradě. Toto vyznání, nazvané Nikeo (nebo nicejsko)-cařihradským, bylo společné všem místním církvím, spojeným v jednu svatou, obecnou, apoštolskou církev křesťanskou. Všechny následující všeobecné církevní sněmy se k tomuto vyznání věrně hlásily a zakázaly jej měnit. Na západě však bylo později bez usnesení všeobecného církevního sněmu vsunuto do něho slovo „Filioque“, čímž byla porušena do té doby společná víra církve v Ducha Svatého.

Das kanonische Recht der orthodoxen Kirche basiert auf den Regeln der sieben Generalversammlungen der Kirche und der wichtigeren Versammlungen der Ortskirchen sowie auf den Regeln, die in den Schriften der Väter der Heiligen Kirche enthalten sind. Die Gründung der orthodoxen (griechisch: orthodoxen) Kirche wurde zwischen dem 1. und 9. Jahrhundert gegründet. Nach diesem Establishment sind Christen nach Staatsgebieten und nach den Nationen in der örtlichen Kirche organisiert. Die Ortskirchen sind zu einer allgemeinen Kirche (griechisch: katholisch) zusammengefasst. Die römische Kirche gehörte ursprünglich zu diesem System der Universalkirche. Es entwickelte sich jedoch später zu einem Papsttum. Während das römische Patriarchat bis zum 9. Jahrhundert an allen allgemeinen kirchlichen Versammlungen teilnahm und ihren Resolutionen gehorchte (z. B. verurteilte die Sechste Generalversammlung / 680-681 / den römischen Patriarchen Honorius wegen wandernden Monotheletismus, und die römische Kirche unterwarf sich diesem Urteil), später wurde in der römischen Kirche der Grundsatz angewendet, dass die Beschlüsse der allgemeinen kirchlichen Versammlungen der Zustimmung des römischen Patriarchen bedurften. Die Ostkirchen haben sich diesen Tendenzen immer widersetzt. Dies führte 1054 zu einem Kirchenschisma, in dem das römische Patriarchat auf der einen Seite und das Patriarchat von Conrihrad, Alexandria, Antiochia und Jerusalem auf der anderen Seite standen. Zu dieser Zeit begannen diese Patriarchate, den Namen "orthodox" zu verwenden, um anzuzeigen, dass sie mit den neuen Entwicklungen in der römischen Kirche nicht einverstanden waren ("Filioque", das Papsttum, die Einführung des Lateinischen in allen Nationen, die Idee des Ablasses, das allgemeine Zölibat des Klerus, über die Einführung des Einwegempfangs usw.) und dass sie auf dem aktuellen Lernen bestehen.

• Kanonické právo církve pravoslavné je založeno na pravidlech, jež byla přijata na sedmi všeobecných sněmech církevních a na významnějších sněmech místních církví, i na pravidlech, která obsahují spisy svatých církevních Otců. Zřízení pravoslavné (řecky: orthodoxní) církve bylo vytvořeno v době od 1. do 9. století. Podle tohoto zřízení se křesťané organizují podle státních území a podle národů v místní církve. Místní církve jsou spojeny v jednu církev všeobecnou (řecky: katholickou). K tomuto systému všeobecné církve příslušela původně i církev římská. V ní však později šel vývoj k vytvoření papežství. Zatímco se až do 9. století zúčastňoval římský patriarchát všech všeobecných církevních sněmů a jejich usnesení se podřizoval (např. šestý všeobecný sněm /680-681/ odsoudil římského patriarchu Honoria pro bludný monotheletismus, a římská církev se tomuto rozsudku podrobila), později se v římské církvi uplatňovala zásada, že usnesení všeobecných církevních sněmů potřebují schválení římského patriarchy. Východní církve proti těmto tendencím vždy vystupovaly. To vedlo roku 1054 k církevnímu rozkolu, v němž na jedné straně stál patriarchát římský a na druhé straně patriarcháty cařihradský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský. V té době začaly tyto patriarcháty užívat názvu „orthodoxní“ na znamení, že nesouhlasí s novým vývojem poměrů v církvi římské (s „Filioque“, s papežstvím, se zaváděním latiny u všech národů, s ideou odpustků, se všeobecným celibátem duchovenstva, s pokusy o zavedení přijímání pod jednou způsobou aj.) a že trvají na dosavadním učení.

Es ist ein historischer Fehler - ziemlich häufig -, als ob die orthodoxe Kirche erst 1054 durch die Abspaltung von Rom auferstanden wäre. Die örtlichen orthodoxen Kirchen wurden nie Rom untergeordnet, obwohl der römische Patriarch als Bischof der ersten Hauptstadt des Römischen Reiches große Autorität genoss. Das rechtliche Verhältnis der Ostpatriarchen zu den Römern war das gleiche wie ihre Beziehung zueinander. Es war kein Verhältnis von Unterordnung, sondern Gleichheit. Von der Trennung von Rom kann in den Kirchen gesprochen werden, die im Westen aufgrund der Reformation gegründet wurden, weil sie vor der Reformation der römischen Kirche angehörten. Nach Angaben der orthodoxen Kirche gingen diese Kirchen in ihrer Opposition gegen Rom in das entgegengesetzte Extrem, dh zu weit nach links, während die Entwicklung der römischen Kirche zu weit nach rechts ging. Die orthodoxe Kirche bleibt treu und in ihrer Gründung der apostolischen Tradition in der Mitte treu. Von den von Rom getrennten Kirchen ist die orthodoxe Kirche der altkatholischen Kirche und der Richtung der anglikanischen Kirche, die als Hochkirche bezeichnet wird, am nächsten. Die orthodoxe Kirche unterhält jedoch keine engen Kontakte zu einer christlichen Kirche und nimmt an interkirchlichen Konferenzen teil.

• Je historickým omylem názor – dosti běžný – jakoby církev pravoslavná byla povstala teprve v roce 1054 odtržením od Říma. Místní pravoslavné církve nikdy nebyly Římu podřízeny, třebas římský patriarcha, jakožto biskup prvního hlavního města říše římské, požíval veliké autority. Právní poměr východních patriarchů k římskému byl stejný, jako byl jejich poměr mezi sebou. Nebyl to poměr podřízenosti, nýbrž rovnosti. O odtržení od Říma je možné mluvit u církví, které se utvořily na západě na základě reformace, neboť před reformací příslušely k církvi římské. Tyto církve podle názoru pravoslavné církve ve svém odporu vůči Římu zašly do opačné krajnosti, to znamená příliš vlevo, zatímco vývoj římské církve šel příliš vpravo. Pravoslavná církev věroučně i svým zřízením stojí věrna apoštolské tradici uprostřed. Z církví od Říma odloučených jsou pravoslavné církvi nejbližší církev starokatolická a onen směr anglikánské církve, který se nazývá High Church (vysoká církev). Pravoslavná církev se však neuzavírá stykům s žádnou církví křesťanskou a účastní se mezicírkevních konferencí.

Die orthodoxe Kirche hat ihre Beziehung zu Nationalitäten und staatlichen Abteilungen aufgelöst, indem sie, wie bereits gesagt, nach Staatsgebieten und Nationen organisiert hat.

• Pravoslavná církev rozřešila svůj poměr k národnostem a státním útvarům tak, že se organizuje, jak již bylo řečeno, podle státních území a podle národů.

Das höchste gemeinsame gesetzgebende Organ aller orthodoxen Kirchen der Welt ist die Generalversammlung, die ihr gemeinsames Bindeglied darstellt. Die Generalversammlung als höchste Autorität der Kirche befasst sich mit grundlegenden Glaubensfragen. In der heutigen Situation treffen sich Vertreter lokaler orthodoxer Kirchen, um auf rein orthodoxen Konferenzen gemeinsame Fragen praktischer Natur zu erörtern.

• Nejvyšším zákonodárným společným orgánem všech pravoslavných církví na světě je všeobecný sněm, který je jejich společným pojítkem. Všeobecný sněm řeší jako nejvyšší autorita církve principiální věroučné otázky. V dnešní situaci se setkávají představitelé místních pravoslavných církví k projednávání společných otázek praktického rázu na všepravoslavných konferencích.

Zu den alten Patriarchaten gehören die Patriarchate: Konstantinopel, dessen Vertreter der "erste unter Gleichen" ist, Alexandria, Antiochia und Jerusalem. Historische Entwicklungen haben zu anderen lokalen Patriarchaten geführt: russischen, serbischen, rumänischen, georgischen und bulgarischen sowie lokalen zypriotischen, griechischen, polnischen, albanischen, amerikanischen, finnischen und anderen Kirchen. Die orthodoxe Kirche in den tschechischen Ländern und in der Slowakei baut auf dem Erbe auf, das die slawischen Apostel, die Heiligen Cyrill und Methodius, unseren Nationen hinterlassen haben. Nach der Unterdrückung ihrer Arbeit auf dem Gebiet des Großen Mährischen Reiches im 9. Jahrhundert wurde der slawische Gottesdienst bis zum Beginn des 12. Jahrhunderts in Böhmen und der Slowakei aufrechterhalten, in dessen östlicher Region er bis heute bestand. Die Gründung der Gewerkschaft im Jahr 1649 änderte nichts an dieser Tatsache. Die orthodoxe Kirche sieht Jan Hus ebenfalls positiv.

• Ke starobylým patriarchátům se počítají patriarcháty: cařihradský, jehož představitel je „prvý mezi rovnými“, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský. Historickým vývojem vznikly další místní patriarcháty: ruský, srbský, rumunský, gruzínský a bulharský, a místní církve kyperská, řecká, polská, albánská, americká, finská a další. Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku navazuje na dědictví, jež bylo našim národům dáno slovanskými apoštoly svatými Cyrilem a Metodějem. Po potlačení jejich díla na území Velkomoravské říše v 9. století, udržovala se ještě slovanská bohoslužba do začátku 12. století v Čechách a na Slovensku, v jehož východní oblasti přetrvala až do naší doby. Na tomto faktu nic nezměnilo ani zavedení unie v roce 1649. Pravoslavná církev zaujímá kladné stanovisko také k Janu Husovi, neboť jeho učení je v souhlasu s církví pravoslavnou.

Wiederherstellung der orthodoxen Kirche in unserem Land

• Obnovení pravoslavné církve u nás

Die Anfänge der Restaurierung der orthodoxen Kirche in Böhmen, der Slowakei und den Subkarpatien reichen bis in die zweite Hälfte des 19. Jahrhunderts zurück. In Prag finden seit 1874 regelmäßig orthodoxe Gottesdienste in der Kirche St. Mikuláš auf dem Altstädter Ring, Priester der russisch-orthodoxen Kirche, der auch für die Kirchen in Karlsbad, Františkovy Lázně und Mariánské Lázně ernannt wurde. Juristisch gehörten die orthodoxen Tschechen zunächst zunächst dem Priester der griechischen Kirchengemeinde in Wien und ab 1893 dem Priester der dortigen serbischen Kirchengemeinschaft an. Die Herangehensweisen der Tschechen an die Orthodoxie in den Jahren 1900-1908 wurden auch vom Wiener Ministerrat behandelt, der in ihnen die Gefahr des Panslawismus sah. Da sich die orthodoxen Tschechen in Österreich-Ungarn nicht zu einer kirchlichen Gemeinschaft organisieren konnten, gründeten sie 1903 die "Orthodoxe Diskussion" und später den Verein "Tschechoslowakische Orthodoxe Gemeinschaft in Prag". Dies sollte die Voraussetzungen für eine kirchliche Organisation schaffen, sobald die Bedingungen dies zulassen. Dies geschah im Staatsstreich von 1918.

• Počátky obnovení pravoslavné církve v Čechách, na Slovensku a Podkarpatsku spadají do druhé poloviny 19. století. V Praze byly konány pravidelné pravoslavné bohoslužby od roku 1874 v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, a to knězem ruské pravoslavné církve, který byl ustanoven také pro chrámy v Karlových Varech, Františkových Lázních a Mariánských Lázních. Jurisdikčně příslušeli pravoslavní Češi jednotlivě napřed ke knězi řecké církevní obce ve Vídni a od roku 1893 ke knězi srbské církevní obce tamtéž. Přístupy Čechů k pravoslaví v letech 1900-1908 se zabývala i ministerská rada ve Vídni, která v nich viděla nebezpečí panslavismu. Protože se pravoslavní Češi nemohli za Rakouska-Uherska zorganizovat v církevní obec, zřídili si v roce 1903 „Pravoslavnou besedu“ a později spolek „Československá obec pravoslavná v Praze“, které měly připravit předpoklady pro organizaci církevní, až by to poměry umožnily. To nastalo státním převratem roku 1918.

Im ungarischen Teil des österreichisch-ungarischen Staates blieb die Orthodoxie in ihrer liturgischen Form mit der Sprache der kirchenslawischen und unverwechselbaren Karpatenlieder erhalten, obwohl das gläubige Volk ab dem 17. Jahrhundert gezwungen war, eine formelle kirchliche Vereinigung mit Rom zu akzeptieren. Dies zeigt, dass die Kontinuität der orthodoxen Kirche hier nicht unterbrochen wurde. Nur die orthodoxen Serben in Ungarn genossen als Verteidiger des Staates gegen die Türken kirchliche Freiheit und hielten die Orthodoxie aufrecht. Zu Beginn des 19. Jahrhunderts begann der Wiederaufbau der orthodoxen Kirche in der Region Subkarpatien und der Ostslowakei, doch die Behörden bestraften diese Versuche streng. Auch hier gab es eine freie Bewegung zur Wiederherstellung der Orthodoxie nach der Gründung eines unabhängigen tschechoslowakischen Staates. Die Stärke der Bewegung überraschte die politischen Persönlichkeiten. Mit der Entwicklung der orthodoxen Bewegung in der Tschechoslowakischen Republik wurden 1929 zwei Eparchen (Diözesen) gegründet - die tschechische und die subkarpatorische Eparchie. Die Entwicklung zielte darauf ab, eine slowakische Eparchie zu gründen, in der Hoffnung, dass sie dann in die lokale autokephale tschechoslowakisch-orthodoxe Kirche übergehen würde. Beide aufstrebenden Eparchen entwickelten sich unter der Gerichtsbarkeit der serbisch-orthodoxen Kirche, deren rechtliche Kontinuität für die Nachfolgestaaten der österreichisch-ungarischen Monarchie auch von der Tschechoslowakischen Republik anerkannt wurde. Diejenigen, die in schwierigen Zeiten in den USA arbeiteten, akzeptierten dort die Orthodoxie und konnten die sich erneuernden Kirchengemeinschaften moralisch, finanziell und organisatorisch maßgeblich zur Erneuerung der Orthodoxie in der Slowakei beitragen.

• V uherské části Rakousko-Uherského státu se pravoslaví udrželo ve své liturgické podobě s jazykem církevněslovanskými a osobitými karpatoruskými zpěvy, i když věřící lid byl nucen pod násilím přijmout formální církevní unii s Římem od 17. století. Svědčí to o tom, že zde nebyla přerušena kontinuita existence pravoslavné církve. Jen pravoslavní Srbové v Uhrách požívali jako obránci státu proti Turkům církevní svobody a udrželi si pravoslaví. Na začátku 19. století se pravoslavná církev v oblasti Podkarpatska a východního Slovenska začala opět obnovovat, ale úřady tyto pokusy tvrdě trestaly. I zde došlo ke svobodnému hnutí k obnově pravoslaví po vzniku samostatného československého státu. Síla tohoto hnutí překvapila politické činitele.V roce 1929 dospěl vývoj pravoslavného hnutí v Československé republice až ke zřízení dvou eparchií (diecezí) – eparchie české a eparchie podkarpatoruské. Vývoj směřoval ke zřízení eparchie slovenské s nadějí, že se pak spojí v místní autokefální československou církev pravoslavnou. Obě vzniklé eparchie se rozvíjely pod jurisdikcí, mateřskou péčí, srbské pravoslavné církve , jejíž právní kontinuita pro následnické státy rakousko-uherské monarchie byla uznána i Československou republikou. Významným způsobem k obnově pravoslaví na Slovensku přispěli ti, kteří v těžkých dobách odešli za prací do USA, přijali tam pravoslaví a byli schopni morálně, finančně i organizačně podpořit obnovující se církevní obce.

Ende 1921 wurde das kirchliche Statut der "Tschechisch-Orthodoxen Religionsgemeinschaft in Prag" den staatlichen Behörden vorgelegt, das durch ein Dekret des Bildungsministeriums vom 31. März 1922 genehmigt wurde. Nach diesem Statut bildeten alle Orthodoxen in Böhmen, Mähren und Schlesien eine große kirchliche Gemeinschaft. war in Prag ansässig. Das Dorf wurde von einem Bischof geleitet, der zusammen mit der Dorfpräsidentschaft und dem Synodenrat die Angelegenheiten verwaltete. An Orten mit einer größeren Anzahl orthodoxer Gläubiger wurden laut Gesetz geistliche Verwaltungen sowie Gemeinden (Räte) von Ältesten mit lokaler Kompetenz eingerichtet. Diese Situation war lange Zeit nicht nachhaltig, da die Zahl der Gläubigen zunahm. Daher legte der Synodalrat 1928 St. Die Synode der serbischen Kirche und der Regierung hat eine neue kirchliche Verfassung, nach der in den tschechischen historischen Ländern eine orthodoxe Eparchie errichtet wird. Parallel zu dieser Entwicklung wurden auch im Osten der damaligen Republik, wo die Eparchie Mukachevo-Prešov entstand, organisatorische Arbeiten durchgeführt. Mit der Gründung der Eparchie erreichten sowohl die tschechisch-orthodoxe als auch die Karpatenkirche angemessene kanonische Einheiten, die die Grundvoraussetzungen für die künftige autokephale Kirche in der Tschechoslowakischen Republik schufen. Die erste (konstituierende) Versammlung der tschechisch-orthodoxen Diözese fand gemäß ihrer neuen Verfassung statt, die vom Bischof Gorazd am 22. September 1929 in Olomouc ausgearbeitet wurde. Er wurde vom eparchialen Episkop, Bischof Gorazd, dem eparchialen Rat, dem geistlichen eparchialen Gericht, den eparchialen Rechnungsprüfern und dem mährischen Protopresbyter gewählt. Ebenso am 12.

• Koncem roku 1921 byl státním úřadům předložen církevní statut „České náboženské obce pravoslavné v Praze“, který byl schválen výnosem ministerstva školství ze dne 31. března 1922. Podle tohoto statutu všichni pravoslavní na území Čech, Moravy a Slezska tvořili jednu velikou církevní obec, která měla sídlo v Praze. V čele obce stal episkop (biskup), který spravoval záležitosti spolu s předsednictvem obce a se synodální radou. V místech s větším počtem pravoslavných věřících byly podle statutu zřizovány duchovní správy a také sbory (rady) starších s místní kompetencí. Tento stav při vzrůstu počtu věřících nebyl na dlouhou dobu udržitelný. Proto synodální rada r. 1928 předložila sv. Synodu srbské církve a vládě novou církevní ústavu, podle níž se na území českých historických zemí zřizuje pravoslavná eparchie. Paralelně s tímto vývoje postupovala organizační práce i na východě tehdejší republiky, kde vznikla eparchie mukačevsko-prešovská. Zřízením eparchií dosáhla jak česká pravoslavná, tak karpatoruská církev řádných kanonických jednotek, které vytvořily základní předpoklady budoucí autokefální církve na území Československé republiky. První (ustavující) shromáždění české pravoslavné eparchie se konalo podle její nové ústavy, vypracované episkopem Gorazdem, dne 22. září 1929 v Olomouci. Při něm byla provedena volba eparchiálního episkopa, vladyky Gorazda, eparchiální rady, duchovního eparchiálního soudu, eparchiálních revizorů a moravského protopresbytera. Obdobně se dne 12. prosince 1929 pro Podkarpatsko a Slovensko ustavila řádně a pravoplatně pravoslavná eparchie mukačevsko-prešovská v čele s delegátem srbské pravoslavné církve vladykou Serafinem štipským.

Die vielversprechende Entwicklung der orthodoxen Kirche in der Tschechoslowakei wurde jedoch durch die Ereignisse der Kriegsjahre 1939-1945 erschüttert. Für sie bedeutete 1) nach dem Zerfall der Tschechoslowakischen Republik die Unterbrechung der natürlichen Beziehungen der beiden Eparchien, 2) nach dem Einmarsch der Nazis in Jugoslawien die Auferlegung einer Verbindung zum serbischen Patriarchat. (beide Eparchien mussten sich während des Krieges der Berliner Metropole unterwerfen), 3) nach patriotischer Unterstützung der Teilnehmer am Anti-Nazi-Widerstand, dem Martyrium von Episcop Gorazd und seiner Art, 4) der anschließenden Verfolgung aller tschechisch-orthodoxen Geistlichen und einiger Laienkirchenarbeiter und dann 5) der offiziellen Liquidation die gesamte tschechisch-orthodoxe Kirche, das Verbot ihrer Aktivitäten oder ihrer Unterstützung und die Beschlagnahme sämtlichen Eigentums (September 1942). 1945 wurde das Leben der tschechisch-orthodoxen Eparchie in der befreiten Tschechoslowakei wieder aufgenommen.

• Nadějný vývoj pravoslavné církve v Československu byl však otřesen událostmi válečných let 1939-1945. Znamenaly pro ni 1) po rozbití Československé republiky přerušení přirozených vazeb obou eparchií, 2) po přepadení Jugoslávie nacisty znemožnění spojení se srbským patriarchátem. (obě eparchie byly přinuceny se v době války podřídit berlínskému metropolitovi), 3) po vlastenecké podpoře poskytnuté účastníkům protinacistického odboje mučednickou oběť episkopa Gorazda a jeho druhů, 4) následnou perzekucí všeho českého pravoslavného duchovenstva i části laických pracovníků církve a posléze 5) úřední likvidaci celé české pravoslavné církve, zákaz její činnosti nebo její podporu a konfiskaci veškerého majetku (září 1942). V roce 1945 byl život české pravoslavné eparchie opět v osvobozeném Československu obnoven.

Die Nachkriegsentwicklung brachte grundlegende organisatorische Veränderungen in der Orthodoxie in der Tschechoslowakei mit sich. Da das subkarpatische Russland politisch von der Tschechoslowakischen Republik getrennt und der UdSSR angegliedert war, war es notwendig, die orthodoxen kirchlichen Gemeinschaften zu organisieren, die in der Slowakei von der ehemaligen Eschechod-Prešov-Eparchie verblieben waren. Sie äußerten den Wunsch, die Zuständigkeit der russischen Kirche des Moskauer Patriarchats zu akzeptieren. Die Pfarreien der russischen Auswanderung, die außerhalb des Rahmens der tschechischen und karpatenischen Eparchie getrennt organisiert waren, entschieden sich ähnlich.

• Poválečný vývoj přinesl pravoslaví v Československu zásadní organizační změny. Jelikož Podkarpatská Rus byla politicky oddělena od Československé republiky a přičleněna k SSSR, bylo nutno samostatně zorganizovat pravoslavné církevní obce, které z bývalé užhorodsko- prešovské eparchie zůstaly na Slovensku. Ty vyjádřily přání přijmout jurisdikci ruské církve moskevského patriarchátu. Podobně optovaly i farnosti ruské emigrace, organizované samostatně mimo rámec české a karpatoruské eparchie.

Die tschechisch-orthodoxe Diözese beschloss ebenfalls, ihre Zuständigkeit zu ändern. Die eparchiale Versammlung am 8. November 1945 in Olomouc beschloss, die Befreiung von der Gerichtsbarkeit der serbischen Kirche und die Aufnahme in die Gerichtsbarkeit des russischen Patriarchats zu beantragen. Die Heilige Synode der russisch-orthodoxen Kirche beschloss am 14. Januar 1946, sie anzunehmen. Gleichzeitig gründete er das kirchliche Exarchat des Moskauer Patriarchats in der Tschechoslowakei, zu dem alle kirchlichen Gemeinschaften in der Tschechoslowakei gehörten. Die Prager Diözese wurde zum Erzbistum (später zur Metropole) befördert. Erzbischof Yelevferi (Woronzow) wurde Erzbischof von Prag und die Tschechen, der Exarch des Moskauer Patriarchats, in der Tschechoslowakei.

• Také česká pravoslavná eparchie se rozhodla pro změnu jurisdikce. Eparchiální shromáždění 8. 11. 1945 v Olomouci se usneslo požádat o vyvázání z jurisdikce srbské církve a přijetí do jurisdikce patriarchátu ruského. Posvátný Synod ruské pravoslavné církve rozhodl o jejím přijetí dne 14. ledna 1946. Současně zřídil církevní Exarchát moskevské patriarchie v Československu, který zahrnul všechny církevní obce na území Československa. Pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství (později metropolii). Arcibiskupem pražským a českým, exarchou moskevské patriarchie, v Československu se stal vladyka Jelevferij (Voroncov).

Die Rückkehr der meist orthodoxen Tschechen aus dem ukrainischen Wolhynien im Jahr 1947 brachte die Notwendigkeit mit sich, die Zahl der bestehenden Kirchengemeinschaften in der tschechischen Eparchie zu erhöhen. Daher beschloss die eparchiale Versammlung am 7. Dezember 1949, eine unabhängige orthodoxe Eparchie von Olomouc-Brno zu errichten, indem die orthodoxen kirchlichen Gemeinschaften in Mähren und Schlesien getrennt wurden. Ihr erstes Episkop wurde zum Bischof Čestmír (Kráčmar) gewählt. Am 5. Januar 1950 wurde unter der Leitung von Metropolitan Yelevferiy eine unabhängige Prager Eparchie gegründet. In der Slowakei wurde eine separate Prešov-Eparchie unter der Leitung des Bischofs Alexius (Děchtěrev) gegründet. Die eparchiale Versammlung genehmigte das Institut des orthodoxen Exarchats des Moskauer Patriarchats in der Tschechoslowakei und setzte die Vorschriften für das kirchliche Leben der Eparchie um.

• Návrat převážně pravoslavných Čechů z ukrajinské Volyně roku 1947 do vlasti přinesl nutnost rozšířit počet stávajících církevních obcí v české eparchii. Proto se 7. prosince 1949 její eparchiální shromáždění rozhodlo vyčleněním pravoslavných církevních obcí na Moravě a ve Slezsku zřídit samostatnou pravoslavnou eparchii olomoucko-brněnskou. Jejím prvním episkopem byl zvolen vladyka Čestmír (Kráčmar). Samostatná pražská eparchie se ustavila 5. ledna 1950 v čele s metropolitou Jelevferijem. Na Slovensku byla ustavena samostatná eparchie prešovská v čele s episkopem Alexijem (Děchtěrevem). Eparchiální shromáždění schválila Ústavu pravoslavného exarchátu moskevské patriarchie v Československu a prováděcí předpisy, upravující církevní život eparchií.

Am 28. und 29. Juli 1950 wurde in der Slowakei eine neue orthodoxe Eparchie gegründet, die Michalovská-Eparchie. Ihr eparchialer Bischof wählte Bischof Viktor (Mihalič), einen ehemaligen griechisch-katholischen Kanoniker, der sich mit den Gläubigen der orthodoxen Kirche vereinigte.

• Ve dnech 28. a 29. července 1950 byla vytvořena a konstituována nová pravoslavná eparchie na Slovensku: eparchie michalovská. Jejím eparchiálním episkopem byl zvolen vladyka Viktor (Mihalič), bývalý řeckokatolický kanovník, který se spolu s věřícími sjednotil s pravoslavnou církví.

1948 wurde in Karlsbad ein geistliches Seminar zur Ausbildung eines orthodoxen Geistlichen eröffnet. Im folgenden Jahr wurde er nach Prag versetzt und 1950 in die orthodoxe theologische Fakultät in Prag umgebaut, deren Sitz nach Prešov verlegt wurde. (Heute arbeitet er an der Universität von Prešov in Prešov).

• V roce 1948 otevřen v Karlových Varech duchovní seminář pro výchovu pravoslavného duchovního dorostu. Následujícího roku přenesen do Prahy a v roce 1950 přebudován na Pravoslavnou bohosloveckou fakultu v Praze, jejíž sídlo bylo přeneseno do Prešova. (Dnes působí v rámci Prešovské univerzity v Prešově).

Am 2. Oktober 1951 bat der Exarchatsrat auf Vorschlag der Bischofsgemeinde die Heilige Synode der russisch-orthodoxen Kirche um einen Segen, um den Orthodoxen in der Tschechoslowakei eine kirchliche Autokephalität zu gewähren. Dies wurde durch einen Beschluss der Synode vom 10. Oktober 1951 akzeptiert. Die Autozephalität der orthodoxen Kirche in der Tschechoslowakei wurde auf einer öffentlichen Sitzung der Exarchat-Versammlung am 8. Dezember 1951 in der Kathedrale von St. Cyrill und Methodius in Prag und am folgenden Tag am Sonntag, dem 9. Dezember, wurde der Vertreter der neuen autokephalen orthodoxen Kirche, der Metropolit von Prag und der gesamten Tschechoslowakei, Yelevferi, eingeweiht. Sie bestätigten ihre Zustimmung zu diesem Gesetz unter Beteiligung ihrer Delegationen neben der russischen Mutterkirche, der Kirche von Antiochia, Georgiern, Rumänen, Bulgaren, Albanern und Polen. Zur gleichen Zeit wurde es von Vertretern der Prager Eparchie in Olomouc-Brno empfangen. Prešov und Michalov Verfassung der orthodoxen Kirche in der Tschechoslowakei, die auch von der Staatsverwaltung genehmigt wurde. Die Ankündigung der Wahl von Metropolitan Yelevferia zum Oberhaupt der Autozephalen Kirche wurde Seiner Heiligkeit Athenagorus, Erzbischof von Konstantinopel - Ökumenischer Patriarch, Seinem gesegneten Christophor, Papst und Patriarch von Alexandria und Afrika, Seiner Seligkeit Alexander dem Großen, Patriarch des Heiligen Erzbischofs und Patriarchen mitgeteilt St. die Stadt Jerusalem und ganz Palästina und alle anderen Vertreter der autokephalen orthodoxen Kirchen. In den folgenden Jahrzehnten wurde die Autozephalität unserer Kirche von den meisten lokalen orthodoxen Kirchen als historische Realität akzeptiert.

• Dne 2. října 1951 na návrh biskupského sboru exarchátní rada, požádala Posvátný synod ruské pravoslavné církve o požehnání k udělení církevní autokefality pravoslavným v ČSR. To bylo akceptováno rozhodnutím synodu ze dne 10. října 1951. Slavnostně byla autokefalita Pravoslavné církve v Československu vyhlášena na veřejném zasedání exarchátního shromáždění 8. prosince 1951 v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a následujícího dne v neděli 9. prosince byl slavnostně uveden ve svůj úřad představitel nové autokefální pravoslavné církve metropolita pražský a celého Československa Jelevferij. Svůj souhlas s tímto aktem potvrdily účastí svých delegací vedle mateřské církve ruské, církev antiochijská, gruzínská, rumunská, bulharská, albánská a polská. Současně byla přijata zástupci eparchií pražské, olomoucko-brněnské, prešovské a michalovské Ústava pravoslavné církve v Československu, která byla schválena i státní správou. Oznámení o zvolení metropolity Jelevferije hlavou autokefální církve bylo sděleno Jeho Svatosti Athenagorovi, arcibiskupu konstantinopolskému – patriarchovi ekumenickému, Jeho Blaženstvu Christoforu, papežovi a patriarchovi alexandrijskému a celé Afriky, Jeho Blaženstvu Alexandru III., patriarchovi Velké Antiochie a celého Východu, Jeho Blaženstvu Timoteji, patriarchovi sv. města Jeruzaléma a celé Palestiny a všem ostatním představitelům autokefálních pravoslavných církví. V následujících desítiletích byla autokefalita naší církve přijímána jako historická realita většinou místních pravoslavných církví. Církev konstantinopolská (cařihradský patriarchát) vydala „Patriarší a synodální tomos (=akt) o požehnání autokefality svaté Pravoslavné církvi v Čechách (českých zemích) a na Slovensku“ dne 27. srpna 1998.

VIII. Die am 11. und 12. Dezember 1992 in Prešov abgehaltene ordentliche Ortsversammlung der orthodoxen Kirche in der Tschechoslowakei reagierte auf die unabhängige Entwicklung des Staatsaufbaus in den Tschechischen Ländern und der Slowakei, die am 1. Januar 1993 zur Gründung einer unabhängigen Tschechischen Republik und einer unabhängigen Slowakischen Republik führte. Unter diesen neuen Bedingungen nahm er einen Vorschlag zur Änderung der Verfassung der orthodoxen Kirche in den tschechischen Ländern und in der Slowakei an und wies die Stadträte der einheitlichen orthodoxen Kirche in beiden Republiken an, Durchführungsbestimmungen zu erarbeiten, die ihren spezifischen Bedürfnissen entsprechen. Zeitraum von VIII. der örtlichen Versammlung zu IX. Bei der örtlichen Versammlung der orthodoxen Kirche in den tschechischen Ländern und in der Slowakei wurden weitere Vorschläge zur Änderung der Verfassung gemacht.

• VIII. řádný místní sněm Pravoslavné církve v Československu, konaný v Prešově 11. a 12. prosince 1992 reagoval na samostatný státotvorný vývoj v českých zemích a na Slovensku, který vyústil ve vznik samostatné České republiky a samostatné Slovenské republiky dne 1. ledna 1993. Sněm vzhledem k těmto novým poměrům přijal návrh novelizace Ústavy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku a uložil metropolitním radám jednotné pravoslavné církve v obou republikách vypracovat k ní prováděcí předpisy, odrážející jejich konkrétní potřeby. Období od VIII. místního sněmu k IX. místnímu sněmu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku přineslo další podněty k úpravě Ústavy.

IX. Die örtliche Versammlung der orthodoxen Kirche in den tschechischen Ländern und in der Slowakei genehmigte nach eingehender Prüfung den Text dieser Verfassung und wies alle kirchlichen Komponenten an, ihn bei ihren Aktivitäten zu befolgen.

• IX. místní sněm Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku schválil po podrobném prozkoumání text této Ústavy a uložil všem církevním složkám, aby se jí řídily ve své činnosti.

Stručně o historii a uspořádání světové i místní pravoslavné církve auf http://www.orthodoxia.cz/

Autor: prot. prof. Pavel Aleš

Vydáno jako předmluva k Ústavě pravoslavné církve (přijaté na církevním sněmu ve Vilémově, r. 1999)

Kurz über die Geschichte und Organisation der Welt und der örtlichen orthodoxen Kirche

Autor: prot. prof. Pavel Aleš

Herausgegeben als Vorwort zur Verfassung der orthodoxen Kirche (verabschiedet auf der Kirchenversammlung in Vilémov, 1999)

--Methodios (Diskussion) 18:01, 28. Okt. 2020 (CET)